Dezinfikujeme

Musher si dnes záhadným způsobem při přípravě krmení pro psy propíchl nožem předloktí. No tak stane se, ostatně není to zdaleka poprvé. Ale když si ránu dezinfikoval přípravkem, který máme v naší domácí lékárně už několik let a kterým jsem hojně polévala rozbitá kolínka našich dětí, pronesl, že to štípe dost nesnesitelně a že si není úplně jistý, zda se přípravek nemá ředit.

Inspirovalo mě to k pohlédnutí na krabičku dezinfekce, kde jsem se dozvěděla, že kromě toho, že ano (!), přípravek se má ředit a to dokonce v poměru 1 : 100, tak také ani naše děti, ani snad my nejsme úplně cílovou skupinou tohoto léčiva. 

Tímto bych se kromě vlastních dětí chtěla dodatečně omluvit holčičce Marušce, která u nás onehdá zazvonila sedřená od hlavy až k patě a já ji nacpala do sprchy, kde jsem ji vyčistila a touto nezředěnou dezinfekcí na ovce a krávy ji zlila komplet.

Small

Občas si asi každý potřebuje oddechnout od práce, od rodiny a v mém případě taky od musherovy smečky a všeho toho kolotoče kolem. Svůj oddych jsem si chtěla minulý týden vybírat u známých v jižní Francii. 
Nevím ale, jestli je to nějaká ironie osudu nebo prostě jen trest za to, že se neustále do mushera a jeho smečky trefuju, ale hned ve dveřích mého francouzského bydliště na mě čekal miláček jménem "Small". Ten navzdory svému jménu disponoval hlavou dvakrát tak velkou, než mám já a obří tlamou, ze které neustále stékaly provazy slin, které si Small tak rychle zvykl otírat o mé kalhoty. Jedním z jeho príma zvyků bylo to, že jak mě ráno slyšel zašramotit na schodech, vysmýkal neuvěřitelnou rychlostí své 66 kilogramové tělo do půlky schodiště, které tím plně zablokoval a tam prostě stál. Projít kolem něj nebo se ho nějak snažit odstrčit by znamenalo opět riskovat oslintaná kolena, proto jsem tam většinou stála taky a to tak dlouho, dokud někdo z rodiny nešel kolem a Smalla neodvelel. Volat na celý dům mi nepřipadalo důstojné, proto jsme tak spolu nejednou na schodišti strávili pěknou ranní chvilku. 
V každém případě mi to stejně bývalo málo platné, protože jsem pak musela většinou absolvovat rituál s podáváním pacinky, kdy si mě Small poťouchle měřil krvavým okem, seděl na zadku se zvednutou tlapou a celá rodina se rozplývala nad tím, jak si mě brouček oblíbil a já se musela potupně ohnout a potřást si s ním tlapou, u čehož jsem slině v drtivé většině případů stejně neuhnula. Pak jsem si nenápadně odskočila umýt ruku před tím, než do ní vezmu croissant, aby mi ji Small pak stejně pod stolem olízl. Ve dny, kdy ho rodina udržela během snídaně na jeho gauči pod schody, stejně uspěl a když už jsem byla v brance radostná, že se mi do nového dne podařilo vykročit neoslintaná, vyřítil se z domu a aspoň do mě tou mokrou tlamou zezadu přátelsky drcnul, jakože bez sliny to prostě nepůjde. 
S nostalgií jsem vzpomínala na celou naši smečku Alaskanů se suchými a drobnými tlamičkami a začala se upřímně těšit na zvovushledání....

Už zase krmím ....

Opět jsem musela krmit tu zvěř a odnesla jsem si několik nových poznatků:

1. když vám řekne musher, že musíte dostat veškerou uvařenou rýži 
z praktického outdoorového kotle výborně uzpůsobeným kyblíkem, počítejte, že budete půl hodiny v předklonu s hlavou v kotli dolovat kýblem od Primalexu něco naprosto nevydolovatelného

2. když je kotel umístěn přímo pod nízkým dřevěným trámem, připravte se, že kdykoli vylezete z kotle a chcete si vztekle ulevit nad tou hroznou prací, dostanete ránu

3. když při dobývání rýže slyšíte zpoza rohu špatně identifikovatelné jakoby škrábající zvuky, neberte je na lehkou váhu, štěně se zřejmě snaží překonat barel s masem

4. když se ke škrábání přidá zvuk jakéhosi čvachtnutí, dá se předpokládat, že se dílo štěněti podařilo

5. když štěněti trčí zadní nohy z barelu, je hlavou zcela evidentně zapíchnuto v mletém hovězím uvnitř barelu

6. když ho za kůži na krku pohotově zachráníte, (místo toho abyste si ho radši vyfotili) vděčnost nečekejte, za 5 minut tam bude zas...

Žblebuňa

"Je potřeba, aby ses naučila jezdit Žblebuňou", oznámil mi musher předminulý týden. Jestli vás zajímá, proč dal jednomu ze svých vozů ze série výhodných koupí tak zajímavé jméno, tak to opravdu netuším. Vím ale, že ve chvílích vzájemné něhy jí říká jen tak laškovně Žblebu...
Normálně bych výzvu k řízení takovéhoto vozidla odmítla, ale vzhledem k tomu, že jsem měla auto zrovna v servisu, rozhodla jsem se, že by se mi schopnost řídit musherovo auto mohla hodit. Myslela jsem si, že do toho prostě sednu a vypořádám se jen s tím, že je Žblebuňa o dost větší. Nešlo to ale tak hladce...
Musher mě odvezl mimo město, vypnul motor a vyzval mě k výměně míst. Po cestě na místo spolujezdce pak lehce pohladil karoserii a pronesl: "Buď hodná Žblebu, teď tě bude řídit panička.." (Tu "paničku" snad ani nebudu komentovat - musherova věčná psí profesionální deformace )

"Ještě než nastartuješ, rád bych ti oznámil, že Žblebuňa nemá ruční brzdu.
U jiných vozů by to mohl být problém, ale tady máme výhodu obrovsky silného motoru, který všechno utáhne a ruční brzda tak vlastně ani není potřeba." Názorně mi hned předvedl, jak na volno a zvesela běhá brzdová páka nahoru i dolů a nic to nedělá. ( Hned jsem tak pochopila, proč musel vypnout motor a zařadil jedničku, když se se mnou potřeboval prohodit, jinak by mu totiž vůz, který není možno zabrzdit, evidentně ujel...).

"No, pak si dej bacha na spojku, ta se nevrací zpátky, takže když ji sešlápneš, musíš ji pak lehkým pohybem nártu vykopnout zase nahoru. Kromě toho taky nesmíš na spojce moc dlouho stát. Když na ní dlouho stojíš, uniká jí kapalina a spojka pak přestane fungovat."

No, srovnala jsem si informace v hlavě, zapnula pás, který znatelně postrádal elasticitu a volně mi splýval přes břicho a vyrazila kupředu po polní cestě, kterou mi musher coby tréninkovou trasu vybral. Po nějaké době jsem se naučila plynule vykopávat spojkový pedál neustále zůstávající u podlahy a taky dolívat spojkovou kapalinu, protože se ukázalo, že nešlapat příliš na spojku je pokyn, se kterým se srovnat asi úplně nedokážu. Ruční brzda mi popravdě chyběla hodně, zvlášť když jsme pak vyjeli do provozu a u nás v kopcovitém terénu prostě nenajdete jedinou křižovatku, ve které byste nestáli ve svahu.
Každopádně musher mě pochválil, že Žblebu zvládnu a mou tréninkovou jízdu zakončil slovy:
"Tak vidíš, jak ti to jde. Když si zapamatuješ, že máš zastavovat jen na rovině a budeš vybavena lahví kapaliny na dolívání, mohla bys zítra odvézt na vozejku ty starý boxy na psy. Je to jen 50 kilometrů, já to slíbil jednomu známýmu a bohužel zítra nemůžu....
Ale neboj, ty boxy ti na vozejk naložím, to nebudeš muset ty..."

Tak to se mi každopádně ulevilo ...

První dogtrekking

Začala sezóna dogtrekkingů. Takže opět jsme u toho našeho věčného nesouznění : zatímco já jdu na obyčejný výlet se psem, musher se nutně potřebuje přihlásit na dogtrekking, což je vlastně to samé, jen dostanete přesně vytyčenou trasu a necháte si u toho změřit čas. No, už jsem tady jednou psala, že jsem absolutně nezávodní typ a ještě disponuji takovou specifickou vlastností, totiž nesnáším, když mně někdo říká, co mám dělat nebo mě snad nedejbože nějak kontroluje. Takže se obávám, že kdyby mi někdo na mém výletě chtěl změřit čas, možná bych ho kopla pod koleno.
U mě je tedy jasné, že nejen že se zásadně žádných dogtrekkingů neúčastním, ale jsem značně skeptická i k musherově účasti. On si z toho ale nic nedělá a jako každý rok i letos už zase sedí u počítače a vymýšlí, na kterou z vypsaných tras by se vydal. Krátké trasy samozřejmě neuznává, od svého historicky prvního dogtrekkingu drží tradici, že 80 km je naprosté minimum. Ten právě jeho úplně první měřil 93 kilometrů a honosil se dost zajímavým převýšením. Když jsem ho od účasti odrazovala, byla jsem nazvaná sucharem a vůbec se poukazovalo na mou malou zapálenost pro věc. Nakonec tedy vyrazili s naším tenkrát ještě jediným psem Alvínem a já jsem po sucharsku odfrčela na nějakou akcičku s grilovanými kuřátky a točeným pivem.

Alvín do té doby naprosto ignoroval, že má být tažným psem a na těch několika závodech, kam ho musher předtím vzal, si pobíhal zásadně vlastním tempem s naprosto nezúčastněným pohledem. Ovšem dogtrekking ho kupodivu nějak namotivoval, rozpomněl se na svou genetickou výbavu a rozhodl se, že mushera dotáhne do cíle v rekordním čase. Musher bohužel stejnou genetickou výbavou nedisponoval, proto musel neustále brzdit, což ho evidentně lehce vysilovalo.
Mně nejdříve začaly chodit nadšené smsky, o tom, že Alvín táhne a že je to úplně super. Od 35.kilometru zmizela formulka "je to super", ale jen se suše konstatovalo, že Alvín stále táhne a přibyla poznámka o drobné únavě. Kolem 50. kilometru bylo očividné, že musher už vůbec nechce, aby Alvín ještě kdy
v životě táhnul a slovo "únava" se změnilo na "vyčerpání".

Největší krize prvního dne zřejmě nastala na 63. kilometru, kdy se cesta stočila do lesa a když z něho Alvín po hodině a půl ostré chůze mushera vytáhnul, objevili se na stejném místě, ze kterého do lesa vcházeli. To bylo někdy kolem půlnoci. Od té doby začaly chodit smsky zmiňující se o možné smrti vysílením. Naši společní kamarádi na oslavě, kde jsem se o víkendu zdržovala, mě pobízeli, abych mushera vyzvala k ukončení trápení, ale všichni jsme stejně věděli, že by se raději do cíle doplazil téměř v bezvědomí, než aby vzdal. A tak jsme společně sledovali další přicházející smsky, které byly nudně monotónní, objevovalo se v nich totiž pouze slovo "umřu". Když přišla takováto třetí, rozhodla jsem se, že potřebuji víc informací a poslala jsem mu zpět zprávu z dotazem: "Kdy?". On odpověděl: "na 91.km". Doufala jsem, že se nechystá na 91.kilometru zemřít, ale že mu zřejmě zbývají 2 kilometry do cíle a přichází na řadu to zmiňované plazení se do cíle v bezvědomém stavu.
No, po dni a půl ho do cíle veselý a energií sršící Alvín skutečně dotáhl, musher se neplazil, ale došel po svých, i když našlapoval jen na hrany chodidel. Pozitivní a motivující zprávou bylo, že nedorazil úplně poslední, ale předposlední a že na něj v cíli čekali nejen pořadatelé, ale i několik závodníků, kteří do cíle přišli nebo přiběhli již předešlého dne.

Po dogtrekkingu musher další den prospal ve svém stanu v cíli závodu, doma pak několik dnů spal v obýváku v přízemí, protože do naší ložnice v patře zkrátka ani nechtěl zkoušet vylézt, slezlo mu několik nehtů na nohou a puchýře si léčil ještě dva týdny.
Pak ale bylo vše zapomenuto a už po dalším týdnu jsem začala být přemlouvána, abych s ním vyrazila na dogtrekking, protože se jedná o jedinečný a nenapodobitelný zážitek, kterého se mi jinde nedostane. Vybral 96 kilometrovou radost v Jeseníkách a oznámil mi, že všechny předešlé útrapy byly pouze chybami začátečníka, teď už se cítí být zkušeným harcovníkem schopným mě do krás a slastí dogtrekkingů zasvětit a navíc přišel na výbornou strategii. Stačí se prý první den prostě "kousnout" a ujít 80 kilometrů. Na druhý den mi jich pak zbyde pouhých 16 a " nějakých 16 kilometrů, to přece v pohodě dáš, ne... ?"

No, na organizovanou akci asi opravdu nejsem ten správný typ, ale nebylo možné odolat musherově náporu a tak jsem před dvěma lety absolvovala soukromý dogtrekking připravený na míru pro mě a několik kamarádů, kdy trasu vytyčil musher sám a po kterém slezly nehty na noze pro změnu mně. Ale o této akci bych ráda napsala samostatnou stať, tak někdy příště...

:

-)

Tajná znamení

Máte pocit, že můžete způsobit psí smečce nějakou újmu, když seberete šroubovák ležící už druhý den na zemi před vaší garáží ? Tak samozřejmě, pokud žijete s musherem........ 

Zmíněný červený šroubovák jsem sebrala po dvou dnech ze země dvora mumlajíc si něco o tom, že musher klidně překračuje pohozené nářadí a nesebere ho a nesebere a mrskla jsem s ním do garáže na pracovní ponk. Večer pak přišel s vyčítavým pohledem a šroubovák mi strčil před obličej: "Ty jsi ho sbírala ze země?" Přiznala jsem barvu a horečnatě přemýšlela, jestli jsem mu náhodou neulomila špičku nebo ho snad neuhranula ... "Mohla bys, prosím, příště nechat tento červený šroubovák tam, kde ho potkáš ? " Slíbila jsem na svou čest, že se ho už nikdy nedotknu a začala mushera podezřívat z nějakého podivně patologického vztahu k tomuto kousku nářadí. Vše mi ale bylo srozumitelně vysvětleno: v garáži jsou umístěny mrazáky a ty jsou potřeba operativně vypínat a zapínat podle toho, jestli je zrovna nutné maso pro psy zamrazovat nebo rozmrazovat. Špatně se to pamatuje (to snad chápeš, ne?), proto byl červený šroubovák vybrán jako označovač aktuálního stavu. Leží-li na zemi před garáží, mrazák je zapnut. Leží-li v garáži na ponku, mrazák je vypnut. Musher jde po dvoře, vidí šroubovák válet se na zemi a hned ví, že má jít vypout mrazák, aby měli pejsci následující den co žrát. Já, odporný aktivista, jsem šroubovák sebrala, způsobila tím chaos, musher šel po dvoře, neviděl nic, mrazák nevypnul, maso nerozmrzlo a včera byla celá smečka o hladu.

Takže já se kaji a plně si uvědomuji, že nemám svévolně zasahovat do ničeho, co by mohlo mít i jen v náznaku něco společného s chodem psí smečky. Proto teď stojím bezradná nad špinavými montérkami a mikinou na chodbě a ptám se: co může ta hromádka špinavého prádla na zemi proboha být za speciální znamení ?

Prašivka

Včera jsem dělala pořádek v papírech od různých aut, protože už se nám ty staré smlouvy a další dokumenty nevešly do skříňky. Nevím, jak je to v jiných musherských rodinách, ale u nás je třeba měnit typy vozidel téměř každý rok podle momentálních musherových potřeb a tak už naší rodinou prošlo asi 10 "psích" aut a to samozřejmě nepočítám přívěsné vozíky, traktůrky a mnoho dalších pro mě těžko popsatelných povozů. Úplně prvním musherským vozidlem byla Prašivka - třídvéřový Ford Fiesta z roku 1986, pořízený na inzerát v rubrice do 5000,-Kč (jako ostatně většina jeho vozů).

Své jméno dostala Prašivka pro svůj vzhled a o jejím technickém stavu by se dalo hovořit přinejmenším jako o diskutabilním. Musher si Prašivku ovšem nemohl vynachválit a opěvoval i veškeré její jízdní vlastnosti, snad až na drobné potíže při startování. My si tady interně můžeme přiznat, že startovací potíže byly docela podstatné, protože se při startování vždy musely pootevřít řidičovy dveře a bylo nutné se jednou nohou chvíli odrážet, pak teprve chytla. Odhaduji, že toto pravidelné roztrénování levé nohy vedlo k tomu, že musher následně vyhrál své první závody vůbec - sprint na koloběžce.

Interiér Prašivky jsem měla tu čest prohlédnout si zblízka až v den, kdy se mi nepodařilo nastartovat mé vlastní auto, kterým jsem se potřebovala dostat na důležitou pracovní schůzku a musher mi Prašivku velkoryse zapůjčil.

Po nastoupení jsem s překvapením zjistila, že vedle řidiče chybí sedačka pro spolujezdce a místo ní tam v prázdném prostoru stojí kamna, což mě trochu znejistělo hned v začátku. Abych o kamna nemusela opírat svou aktovku na dokumenty a tašku s notebookem, otočila jsem se s nadějí k zadním sedačkám a zjistila, že vůz nedisponuje ani zadními sedačkami a že místo nich a celého kufru stojí velká dřevěná bedna na psy. Přes mřížku odtamtud lezla sláma a vůbec sláma byla roztroušena po celém vnitřku . Najednou se to, že jsem si zapomněla okartáčovat své elegantní sáčko od případných vlasů, nezdálo být tím nejzásadnějším problémem a já také začala doufat, že jsem za svůj dvoutisícový francouzský parfém nevyhodila peníze zbytečně a že přežije tak nebezpečně úzké spojení s typicky musherským odérem, jenž se vtíravě vznášel po celém prostoru.

Naštěstí jsem se nemusela do rozjezdu odrážet nohou, protože musher do mě velkodušně drcnul a já se dvěma skoky krásně rozjela. Celou cestu jsem periferním pohledem hlídala kamna, která v zatáčkách jezdila po autě sem a tam a pravou rukou jsem je odrážela v situacích, když se nebezpečně blížila
k mé osobě nebo když při brždění hrozilo, že narazí do palubní desky.
Zastavila jsem asi 200 metrů od firmy, ve které jsem měla sjednanou schůzku, našla v Prašivčiných útrobách své věci, které během jízdy nekontrolovatelně jezdily po autě spolu s kamny, oklepala ze sebe slámu (dodnes pevně doufám, že všechnu) a vyrazila. Už si úplně nepamatuji, zda jsem tenkrát získala zakázku, o které jsem jela licitovat, vím ale s naprostou přesností, že jsem byla opravdu šťastná za to, že jsem zaparkovala ve svahu a že na zpáteční cestu tím pádem stačil do startu jeden ladný odraz.

Když jsem pak vznesla dotaz na kamna v autě, bylo mi řečeno, že auto je na závodech jediným zázemím musherovým a je nutné ho řádně vytopit. No a protože on si nemůže dovolit vůz s nezávislým topením, vozí s sebou zkrátka kamna. Celé zabezpečení zázemí na závodech pak spočívalo v tom, že musher na místě postavil náš velký dvouložnicový stan a místo jedné ložnice do něj zaparkoval Prašivku. Kromě toho, že měl všechny věci a psy pěkně po ruce, otevřeným kufrem si vlastně vytápěl i stan a zajistil si tak skutečný komfort v chladných měsících
Problém nastal, až když naprosto nečekaně (právě po tom zmíněném odrážecím tréninku) vyhrál závody ve sprintu na koloběžce se dvěma psy. Byl naprosto nadšen a celý svět by byl jeho štěstím prozářen, kdyby se neukázalo, že za své první místo obdrží obrovský 15 kilový pytel psích granulí. Prašivka, ve které byl využit mezi boxy na psy a kamny skutečně každý centimetr meziprostoru až po střechu, na jejíž zahrádce pak trůnila koloběžka, už nevykazovala ani jediné malé místečko, kam by se tak velký pytel s granulemi vešel. Musher si ho proto umístil na klín, což mu značně komplikovalo jak výhled, tak samotné řízení. Po 150 kilometrech, které takto odřídil, přijel domů úplně zatuhlý a z vozu jsme ho museli dolovat. Myslím, že za skutečnou výhru mohl tenkrát považovat skutečnost, že nepotkal při zpáteční cestě žádnou policejní hlídku.

To, že Prašivka skutečně není ideálním musherským vozem, uznal až poté, co si k ní zakoupil karavan (spíše taková pojízdná rakev to byla) a zjistil, že do kopce ho Prašivka neutáhne a z kopce má nebržděný karavan zase pro změnu tendenci ji předjíždět.
S bolestí v srdci se tedy rozhodl, že Prašivku prodá. Pod rouškou tmy (veškeré zájemce o koupi zval na prohlídku zásadně ve večerních hodinách s výmluvou, že dlouho pracuje) se mu ji skutečně podařilo prodat a to dokonce o 2000,-Kč dráž, než ji zakoupil. Vzápětí si radostně pořídil v podobné cenové hladině a s podobným rokem výroby Ford Transit, kterému jsme pro jeho brčálovou barvu začali říkat Žabák. A jelo se dál..... 

Interview

Jak jsem potajmu dělala v roce 2013 interview místo mushera.... :-)

1. Jak jste se k mushingu dostal a kolik máte v současnosti psů?

Já blbá jsem mu vyhlídla na internetu štěně alaskana. Líbilo se mi, že má bílou špičku ocásku !!
Nakopala bych si.... Kolik má v současnosti psů netuším, ale tuhle mi nechal doma 2 psy, když
kamsi jel, prej že se mu nevejdou do vleku. Na moji námitku, že si vyrobil vlek s deseti bytovými
jednotkami se jen záhadně usmál, tak těžko říct ........

2. Letos jste se svými psy vyhráli už legendární 16. ročník Šediváčkova longu. Co tomu
předcházelo ? ( nějaký speciální trénink?nějak jste trénoval a podobně)

Co tomu předcházelo? Celej podzim jsme ho neviděli, protože trajdal po trénincích, doma neustále
rozvěšený mokrý psí kšíry, tisíce zabahněných bund, kalhot, holin, ucpaná pračka, místo zahrady parkoviště různých povozů a kár a dalších těžko identifikovatelných vozidel, peníze v čudu, nervy v čudu, nasraný sousedi a na telefonu neustále a nepřetržitě lídr musherských kumpánů Mates.

3. Můžete trošku popsat průběh závodu? Do poslední chvíle jste se rvali o vítězství s Alešem
Píclem...

Průběh závodu vám můžu v pohodě popsat. Během něj jsem totiž obdržela tři sdílné SMS, které
můžu citovat doslovně. Byly sice velmi intimní a srdečnost z nich jen tryskala, ale ráda je
zveřejním.
1.SMS : dobrý 2.SMS: dobrý 3. SMS: dobrý.
Nutno ještě podotknout, že všechny přišly po mé vyzývací SMS s otázkou: Tak jak?

4. Jak jste přečkali mrazivý bivak? Nedělal vašim alaskánům problémy?

Určitě ne. A kdyby náhodou jo, tak by je vlastním tělem rozehřál, pacičky prohnětl a čumáčky
poňuňal.

5.Co pro vás toto vítězství znamená?

No, toho se trochu bojím. Znamená to totiž stoprocentně to, že se mu v hlavě urodí nějaký bezva
nápad o tom, že výš a dál a třeba i jiná země. Pak se poradí s vrchním našeptávačem, jak na mě a
vysvětlí mi , jak je to všechno nutný a skvělý a vůbec. A až se rok s rokem sejde, budu si jen matně
vzpomínat, že jsem ještě nedávno vykřikovala, že pátej pes bude jedině přes mou mrtvolu nebo
rozvod. Uklidím si zase rozvodový papíry do šuplíku a vlek na psy poženeme do patra.

6.Závodil jste letos ještě někde? Nebo šediváček byl letošní premiéra?

Někde už závodil, ale těžko říct, nějak mi to všechno splývá do jednoho „trailu“......

7. Máte nějaké plány do budoucna?

Tak to se snad ani neodvažuju odhadovat. Ale abych si nakonec udělala nějakou radost, tak
zakončím radostným, i když asi poněkud naivním: Doma bude, už se narajzoval dost !!!

Díky za rozhovor a přeji mnoho dalších úspěchů !
Rádo se stalo. Úspěchy bych si v naší společné domácnosti taky nějaký přála, ale obávám se, že je
spíš bude mít on , velký masér :-))

Na běžky s musherem? Tak určitě..!

Výlety organizované mým mužem mají u nás dlouhou tradici a každý, kdo se kdy nechal nalákat, mi dá jistě za pravdu, že nikdy nešlo o nějakou nudnou záležitost bez pointy. Musher umí vložit do každé trasy trochu té pikantnosti, ať už je to výlet se psy nebo bez nich.

Když pominu cyklistické zážitky, které měly vždy jednoho společného jmenovatele: většinu cesty jste kolo nesli, protože trasa nebyla průjezdná, a pěší výlety, kterým ráda věnuji samostatné vyprávění, zastavím se nutně u našeho běžkařského putování. 

Přestože jsem si v sedmi letech zlomila na běžkách zub a nosila pak až do osmnácti  ke své nelibosti zub zlatý, běžky jsem nezavrhla, naopak zůstaly mým nejoblíbenějším zimním sportem. Musím ale popravdě říct, že si trasu raději vždy vybírám sama a také nemám příliš v oblibě, když mně někdo chce pomáhat do kopce třeba tím, že mi vnutí do zápřahu psa.

Od momentu, kdy jsme se začali pomalu proměňovat na musherskou rodinu, byl mi pes vnucován neustále a musher již bez psa na běžkařské výlety vůbec nejezdil.

Jakmile si ale takového pomocníka připnul, svou rychlost okamžitě zdvojnásobil někdy i ztrojnásobil a já jsem mu logicky přestávala stačit. Proto (silně pod tlakem) jsem se jednou uvolila k tomu, že jízdu se psem vyzkouším.

Musher byl radostný, že mě přemluvil a s velkým nadšením mi pomáhal nasadit sedák, ke kterému se pes připnul. Během této přípravy mi vysvětloval, že se nemám čeho bát, že Rampa, kterého mi vybral,  je pes klidný, nekonfliktní a nasadí pouze procházkovou rychlost. Nevím, jestli tyhle situace nějak přitahuju, ale musher ještě svou řeč neskončil a my už s Rampou svištěli stopou rozhodně ne procházkovým tempem. Za sebou jsem ještě zdálky slyšela volat pokyny o tom, že pokud nám přeběhne přes cestu srnka, mám hodně zapružit v kolenou a snažit se držet balanc. Pružila jsem až do prvního lesního porostu, kam se Rampa vydal za proběhnuvším zajícem. Tam jsem se zastavila o strom, což naštěstí zastavilo i Rampu a než nás dohnal musher s Alvínem, měla jsem už procházkáře odepnutého a zarputile odmítala mít s ním nadále cokoli společného.

Na běžkařský výlet v Jeseníkách si tedy vzal psa pouze musher. Měli jsme na okruh pouhé dvě hodiny, protože jsem tou dobou byla kojící matkou a musela se vrátit k dětem, které hlídala babička na blízké chalupě. Na běžky jsme vyráželi  bohužel z místa, kde nebyl téměř vůbec žádný sníh, což se mi jevilo jako zásadní problém, ale můj úžasný průvodce mě přesvědčil, že to problém rozhodně není a že stačí vyběhnout na vrchol nad námi, který je "opravdu jen kousek" a tam už se napojíme na trasy. S běžkami na ramenou jsme stoupali mimo cestu prudkým svahem vzhůru. Já hrdě sama a mushera táhl Alvín. Zpočátku jsme se pohybovali svižně, řekla bych až lehkým klusem, postupně jsme zpomalovali a pak už se spíše vlekli (hlavně já).  Po hodině strmého pěšího výstupu, jsme se sice brodili téměř po kolena ve sněhu, nicméně terén rozhodně nepřál tomu, abychom mohli nasadit běžky. V klečovém vegetačním stupni mi začala téct z nosu krev a byla jsem, přiznávám, trochu nerudná. Po dalších několika stech metrech jsme zjistili, že i kdybychom se náhodou dostali na stopy, o čemž už jsem pochybovala, nebudeme už mít čas nějakou trasu projet. Navíc  Alvín si odřel tlapku, takže musher zavelel obrat o 180 stupňů a sestup. Ten se ukázal být ještě náročnější než výstup a zabral nám také skoro hodinu. 

Výlet jsem musherovi v autě samozřejmě pochválila, jen jsem si neodpustila drobnou poznámku, že by nebylo špatné pro příště se mi  zmínit, že si vyšlápneme pěšky s běžkami na ramenou, že bych si k této příležitosti lyže asi nevoskovala..

To na Kralickém Sněžníku bylo sněhu dostatek. Trasa našeho výletu ovšem opět směřovala vzhůru. Musher měl v úmyslu vyjet na Sněžník a pak ho zase sjet dolů. Nebyla jsem tomu úplně nakloněna, ale byla jsem opět přesvědčována,  že prý je to v pohodě (pozorný čtenář si jistě všiml, že "v pohodě" je to u nás vždycky) a že prý trasa se stáčí v mírných zatáčkách, takže nebude strmě stoupat. Po tomto krátkém úvodu si k sobě připnul tentokrát už tři psy a zmizel v mlze. Stopa nikde žádná nebyla, projížděli jsme jí sami v hlubokém sněhu. Sníh nejen že byl hluboký, ale byl také velmi mokrý a těžký, což způsobovalo, že mi neustále padaly za krk mokré hroudy sněhu z větví stromů nade mnou. Nikde žádní lidé, nikde žádná stopa (kromě toho rigólu, co vyjel musher se svým trojspřežím), mlha a ozvěna, která mi vracela moje volání, aby na mě sakra někdo počkal. Je pravda, že se spřežení ke mně periodicky vracelo a musher  mě zvesela povzbuzoval údernými hesly jako třeba: "Makáme, makáme" nebo stylově běžkařsky "Píchej, píchej!" . Mrskla jsem po něm hůlkou v naději, že dostojím jeho pokynům a zapíchnu mu ji do zad.

Po dvouhodinovém bezútěšném výstupu téměř hororovou osamělou krajinou se zčistajasna vynořila odbočka vlevo, kde se dokonce rýsovala jakási stopa a hlavně cedulka s nápisem: GROG - POLÉVKA  2 KM. Navíc se to zdálo být po vrstevnici. Hůlkou jsem si z lyží seškrábla boule nalepeného sněhu a v naději, že se konečně sklouznu, jsem se napojila do stopy směrem, kterým ukazovala optimistická cedulka.     
K vrcholu do mlhy jsem pouze zahalekala: "Jedu do hospody" a nechala jsem mushera jeho osudu. Dojel mě vcelku brzo a snažil se mi rozmluvit změnu směru svou oblíbenou větou: ".... tam za za zatáčkou už to bude úplně v pohodě...", ale já jsem se nedala zviklat a na jeho námitky, že ho se třemi velkými psy možná do hospody nepustí, jsem nereagovala. Ostrý vítr proti nám foukal omrzlici a já musím přiznat, že představa, že já sedím v teplé horské boudě a on krouží se psy kolem, mi úplně nevadila. 

Ačkoli to v té pustině nevypadalo vůbec pravděpodobně, k jakési chalupě jsme opravdu dorazili. Cedulka na dveřích hlásala:  otevíráme 26.12. Asi nemá cenu zmiňovat, že na výletě jsme byli 25.12. Ve výstupu jsem k musherově údivu už pokračovat nechtěla ani přes jeho naléhání a návrhy, že mi připne jednoho či dva psy a že se mi tím značně uleví. 

Na posledním našem společném běžkařském výletě jsem si na jedné z "pohodových" zkratek přetrhala vazy v koleně a než jsem pak po operaci stačila zrehabilitovat, měli jsme náhle smečku deseti psů a musher již do zimní krajiny vyjížděl pouze na saních. S touto skutečností jsem se smířila snadno a velice rychle a běžkuji již pouze s dětmi nebo s kamarádkou, bez psů, nudně, vždy vyjetými trasami a bez musherovy dobrodružné invence.

První závody

Když Alvín, náš první a tenkrát jediný pes dospěl do věku, kdy coby tažný model mohl podávat plné výkony, rozhodl se budoucí musher, že si zkusí absolvovat závody. Soutěžil v kategorii tak zvaného bikejoringu - pro nás opovrženíhodné laiky prostě obyčejná jízda na kole se psem. Přestože se řadím mezi osoby naprosto nesoutěživé a upřímně nechápu potřebu dospělých lidí zúčastňovat se jakýchkoli závodů, vydala jsem se do  města Mladá Boleslav na start a byla ochotná fungovat jako rodinný podporovatel.

Čeho jsem si ale nemohla nevšimnout, bylo několik drobných rozdílů mezi zběhlými závodníky a naším favoritem. Většina ostatních soutěžících s sebou například netáhla tak početnou základnu fanoušků. V naší skupině totiž kromě mě a dvou našich dětí figurovala také babička a dědeček a  musherova sestra s celou rodinou.
Dalším a asi dost podstatným rozdílem bylo, že psi většiny cyklistů běželi při závodě před jejich kolem a spíše závodníky táhli, zatímco v našem týmu závodník Alvín vyklusával lehkým tempem vedle kola, což se i mně - laikovi nezdálo do závodů jako ideální stav. Psi ostatních také během závodu neočuchávali a neznačkovali každý keřík, díky čemuž jeli rovně bez  kličkování a neustálé potřeby zastavovat.

No, od pejska,který se naučil zvonit na zvonek, když chtěl do domu, se asi nedalo úplně čekat, že bude ochoten se něčemu podřizovat, zvlášť něčemu tak nezábavnému jako je trasa pětikilometrového závodu, ale přesto se předpokládalo, že závod  absolvuje celý. Do cíle se ovšem Alvína dostrkat nepodařilo a to ani přes musherovu urputnou snahu. Zasekl se asi 10 metrů před cílem a odmítal pokračovat. V cíli na něj měřiči času volali, mlaskali a všelijak ho lákali, aby alespoň tlapku položil na cílovou pásku. Alvín se ale statečně nedal, zarputile seděl na zadku a věnoval se fotografům, kteří se mezitím na místě nakupili. Budoucí musher rezignovaně slezl z kola, pokynul fotografům a vzápětí zmizel v remízku, protože Alvín ucítil cosi, co mu vonělo a poprvé za závod pořádně zabral...

V autě při cestě domů jsem vyhodnocovala situaci a v lehce kritickém duchu se snažila upozorňovat na fakt, že Alvín se nejeví jako pejsek se závodnickou náturou a tajně doufala, že by se možná mohlo od závodění jako takového upustit a zmizelo by tak snad riziko, že se staneme musherskou rodinou. Už po cestě mi ale bylo vysvětleno, že tato první zkušenost by nás neměla odradit a že je třeba vybrat jinou kategorii, která bude více odpovídat našim schopnostem, což by mohla  například být jízda na koloběžce se dvěma psy. To, že nemáme ani druhého psa, ani koloběžku, budoucímu musherovi jako problém nepřipadalo a vesele si popiskoval.
Druhý pes jménem Rampa Mc Kvak přišel do naší rodiny velmi brzy nato a bystřejším z vás jistě dojde, že ani koloběžka na sebe nenechala dlouho čekat.

Zlatíčka

Když musher odjíždí na závody, bere si s sebou psy, které chce do závodního spřežení. Zbytek hlídá doma jeho žena. Psi, kteří zůstávají doma, jsou podle musherových slov těmi největšími zlatíčky 

z celé smečky a jejich hlídání mi nutně musí působit radost a slast. (To bude zřejmě ten důvod, proč si je nebere s sebou). Domů mi je zpočátku umísťoval ve dvojicích a samozřejmě se ani vzdáleně nejednalo o zlatíčka. Dostávala jsem je vždy buď do domu (pokud se mělo jednat o naprosto mírumilovné a neškodné jedince) nebo mi musher instaloval boudy na zahrádku, což se dělo

v případech, kdy musel sám připustit jistou možnost drobných potíží . Při hlídání Mirečka a Štěpánka došlo k instalaci bud na zahrádku a mně bylo jasné, že jde do tuhého. Mirečkovi  bylo tou dobou asi osm měsíců a Štěpánkovi půl roku. Ideální to zlatíčkovský věk... 

Dokud se musher před odjezdem pohyboval po zahradě a kolem auta, spali každý ve své boudě, ani čumák nevystrčili a značně tak podporovali jeho pocit, že zbytečně prudím a vůbec že se chovám jako nesnášenlivá ženská, když je doma nechci. V momentě, kdy mi z okénka  auta zamávala musherova ruka a vlek se psy zmizel za zatáčkou, oba výrostci vylezli ze svých bud, protáhli se a zvesela, tak trochu spiklenecky na mě mrkli. Když jsem se na ně po nějaké době z okna kuchyně podívala znovu, Mirečkova bouda byla o čtyři metry posunutá a Mireček byl se svým řetízkem omotaný kolem třešně. Štěpánek, který bivakoval poblíž, po něm skákal a oba povykovali na celou ulici. Mirečka jsem odmotala, přestože jsem u této činnosti  měla po celou dobu Štěpánka na zádech, ale dostrkat boudu zpět na původní místo se ukázalo být větším oříškem. Přemýšlela jsem, jakou sílu Mireček musel krucinál za ten obojek vyvinout, když já jsem se s boudou zpět smýkala asi hodinu. Kvůli manipulaci s boudou jsem musela Mirečka odepnout a posléze kvůli jeho bláznění musela odepnout i Štěpánka, což mělo za následek, že už se mi je až do večera nepodařilo připnout zpět. Bouda, pečlivě umístěná na své původní místo opravdu s vypětím všech mých sil, teď zela prázdnotou a bylo vlastně úplně jedno, kde zrovna stojí. Pro tyto případy mi musher sice nechal v garáži v kyblíku pár prasečích nožiček, které jsem měla jakožto největší lahůdku využívat při potřebě nějaké lsti, například přilákání pejska, to by mi ovšem Mireček nesměl obě nožičky vytrhnout z ruky daleko dřív, než jsem na pejsky stihla lákavě zamlaskat. Schoval si je na horší časy do nejzazšího kouta své cestovní boudy, kam jsem rozhodně nedosáhla a ve vteřině zmizel pokračovat v devastaci zahrádky, činnosti, kterou tak radostně započali se Štěpánkem hned při mé akci velkého šoupání jeho příbytkem. 

Připnout je zpátky na řetízek k boudě se mi podařilo při podávání večeře, kdy prostě plné misce nedokázali odolat a na půl minuty se zklidnili. Moc dlouho jsem se ovšem ze svého úspěchu neradovala. Nepřetržitě štěkali a zavile vyli, až jsem ve 2 hodiny ráno ztratila nervy a vzala je dovnitř. 

Za můj milosrdný čin se mi chtěli jistě odvděčit svou milou společností a tak jsme se spát odebrali až někdy kolem půl čtvrté po dokonalé prohlídce domu, rozkousané roli papírových utěrek, pečlivému ukrytí mých pantoflí a bezva honičce s mou peřinou v tlamě. Radost z faktu, že konečně nad ránem zalehli, mi trochu kalila skutečnost, že si Štěpánek na spaní schoval v tlamě propisku, kterou pak po zhasnutí světla hlasitě okusoval. Jakmile jsem ale rozsvítila a pídila se po okusovaném předmětu, schoval ji zpět do tlamy a dělal, že jsem ho právě probudila z hlubokého spánku. Už ani nevím, kolikrát jsem rozsvítila, neúspěšně hledala a zase zhasla, než mě napadlo tlamičku mu vypáčit a objevit tak předmět doličný.  

Když se výprava vrátila zpět ze závodů, oba pejsci opět způsobně spali ve svých boudách, totálně vyčerpáni dvoudenními hrátkami se mnou. Musher se vyjádřil v tom smyslu, že nechápe, co jsem
s nimi vyváděla, že jsou tak hotoví a že sama vidím, jaká to jsou zlatíčka a nebylo přece nutné se jejich domácímu pobytu tak bránit... Příště se určitě bránit nebudu, je to radost... 

Mireček

„Chtěl bych ti popřát všechno nejlepší k narozeninám a mám pro tebe neobvyklý  dárek, jmenuje  se Mireček“, řekl musher a políbil mě.  „ Striptér?“ podivila jsem se, ale  z tašky  už vykoukla černá hlava asi tak tříměsíčního štěněte. Jak jinak…. Ne že bych stála o to, aby se přede mnou svlíkal cizí chlap, ale cokoli by asi bylo lepší než další pes.  Už jsme jich totiž tou dobou měli asi patnáct.  „Pejska jsem si zas až tak úplně nepřála“, poznamenala jsem lakonicky, ale musher už se nad ním začal rozplývat a vrazil mi ho do náručí, abych si jeho roztomilost mohla dostatečně vychutnat.  Zatímco jsem vychutnávala,  laskavě mi navrhl, že pokud bych  ho nechtěla mít doma nebo se o něj přes den kvůli práci nemohla starat, mohl by si ho vzít na kennel k ostatním pejskům, kde by se mu určitě líbilo.  Přijala jsem jeho velkodušný návrh, načež musher i můj narozeninový dárek odfrčeli zabydlovat se. 

Nalila jsem si dvojku červeného a zvažovala , jestli je lepší dárek Mireček nebo kajak, který jsem dostala vloni. Vyjde to asi nastejno. Talentem na vybírání dárků pro svou ženu tedy musher skutečně obdařen není. Igelitovou tašku plnou čínských nudlí jsem přežila, obří zelenobíle pruhovanou zahradní houpačku taky. Nad sérií učebnic dějepisu pro střední školy (zřejmě zakoupených na popud mé nenápadné poznámky o tom, jak ráda čtu historické romány) jsem otočila oči vsloup a při přebírání kajaku jsem se už netajila tím, že dárek mě mírně řečeno nenadchnul.  Když v den mých 35.narozenin přijel před dům s asi padesátiletým polorozpadlým karavanem, který vyzískal téměř zadarmo od pána, který si dodnes mne ruce, křičela jsem na něj z okna, ať s tím vůbec nezajíždí, že jsem skromná a žádný dárek k narozeninám vlastně ani nechci. Nedal si říct. Vrátil se asi 200 metrů po trase pro střechu, kterou po cestě ztratil a dar mi předal. Dodnes vidím vlát z rozbitých okének karavanu ty žluté staleté záclonky do půlky okousané od myší. Když se na to podívám takhle zpětně, musím uznat, že Mireček není vlastně úplně nejhorší dárek. Musherova žena se časem naučí myslet pozitivně.  

Kapeme

Vánoční výzdobu oken u nás letos zahájil musher již na konci listopadu roztomilou kapačkou, kterou zavěsil na okenní kličku. Pod ní umístil psa jménem Pepík, který po několikadenních střevních potížích zkrátka potřeboval doplnit šťávu. Pepík nepatří k nejklidnějším pejskům a k jeho zklidnění kupodivu nepomohlo ani to odvodnění. Musherův úmysl, že akce proběhne nenápadně a bez mého vědomí, se mu tedy trochu zkomplikovala a musher mi zoufale volal do práce s prosbou o pomoc, přestože se tím prozradil.
Po několika kapačkách z dřívějška, které nám pro změnu visívaly z knihovny (pod knihy musher zaklínil moje kleště na otáčení steaků a na ty zavěsil pytlík s kapačkou) a po spoustě a spoustě hodin, kdy jsem seděla na zemi pod knihovnou a držela za tlapku neposedné pejsky, kteří například příliš dlouho očuchávali zmiji nebo strčili hlavu do vosího hnízda, jsem mushera požádala, zda by si kapačky nemohl kapat někde jinde, třeba v útulném prostředí veterinární ordinace...
No, evidentně to neklaplo a musher mi do telefonu oznamoval, že je mu to moc líto, ale že budu muset přijít z práce a pomoct mu asi tak 3 hoďky držet rozverného Pepíka, který ač na kapačce, touží si pohrát s naší domácí toho času hárající fenou Miluškou. Takže přes všechny mé dřívější výhrůžky, přijela jsem z práce a zalehla spolu s musherem Pepíka. Ten, když pochopil, že je nás víc do party, rozradostnil se ještě více a udržet jeho tlapu v dosahu kapající trubičky se stávalo téměř nemožným. Litovala jsem, že se neodvodnila radši Miluška, která nás znuděně pozorovala ze svého pelíšku, který opouští jen v případě nejvyšší nouze.
Nakonec jsme nějakým zázrakem dokapali, musher si utřel zpocené čelo, řekl mi "dík, můžeš se zas klidně vrátit do práce" a odjel i s Pepíkem vstříc novým zážitkům. Kapačku mi tam nechali jako tichou vzpomínku...

:-