Alvín

Alvína jsme si pořídili v době, kdy jsme přestavovali dům, přišli jsme o psycho psa - nalezence Matěje, měli jsme 3 letého syna a já byla ve třetím měsíci druhého těhotenství. Všechny ty okolnosti zmiňuji kvůli tomu, abych ospravedlnila své neustálé námitky, že žádného psa nechci.  Argumentovala jsem tím, že nevíme, co dřív a že by se hodilo chvíli mít míň starostí, čili nemít psa. Můj názor byl ovšem smeten pod stůl jediným mávnutím ruky. Už dlouho jsem stejně budoucího mushera podezřívala, že právě stav „míň starostí“ považuje za jakýsi prázdný prostor svého života a že jedině jeho vyplnění a převedení do stavu „daleko víc starostí“ ho uspokojuje. 

Alvín vstoupil do naší rodiny, aniž bych tušila, že se jedná o saňového psa a zjevně to původně netušil ani budoucí musher. Prodávající ve svém inzerátu uváděl, že se jedná o Alaskana - nekonfliktní rasu vhodnou k dětem i na sport. To, že měl při předávání na autě velkou fotku psího spřežení a se smíchem nám sděloval, že mají asi 10 psů "na běhání", jsem tehdy ještě mylně nevyhodnotila jako naprosto zásadní informaci. 

         Přijali jsme tedy do rodiny černobílé štěně, od kterého se očekávalo, že se mu třeba bude trochu stýskat, že bude přítulné a hravé. No, nezastesklo se mu evidentně ani za mák, protože hned po příjezdu obešel celý dům, pak opovržlivě frknul na našeho kocoura Mikeše, sežral synovi ponožku a pak v klidu usnul a spal celou noc na zemi, asi půl metru od pelíšku, který jsem mu s láskou téměř mateřskou připravila. Ani další dny se nijak neprojevilo, že by měl jakoukoli touhu se tulit, hledat mámu nebo si, nedej bože, hrát. Jeho hlavní zábavou bylo běhat nebo žrát. Když jsem se pokoušela házet mu balónek nebo jinou hračku, vždy to dopadlo stejně: já hodila, on doběhl a sežral. Tyto jeho povahové vlastnosti spolu s faktem, že za celé své štěněcí období se ode mě nenechal ani jednou pomazlit, způsobil, že jsme k sobě nijak extra citově nepřilnuli. Teprve ale když mojí soukromé studentce francouzštiny během výuky sežral její zánovní kozačku z jemné kůže zakoupenou v Londýně, citový chlad se změnil na otevřený boj.

 Za svého pána přijal Alvín samozřejmě budoucího mushera, toho respektoval a nechával si od něj dokonce i drbat bříško. Mě a mého syna považoval zřejmě za své sourozence a bojoval s námi o vedoucí pozici ve smečce. Občas na mě zkoušel trik s citovým vydíráním, kdy si mi položil hlavu na koleno a tvářil se, že se vlastně máme moc rádi a že by si moc přál, abych ho pohladila, případně ještě přidal scénku "Prosím, podrbej mě na bříšku..", kdy si vedle mě lehal vyzývavě na záda a pokukoval jedním okem, co já na to.  V momentě, kdy jsem mu uvěřila a chtěla ho opravdu pohladit, líně se zvedl a odkráčel z mého dosahu, popřípadě s mojí pantoflí v tlamě. 

Vůbec jeho výběr  potravin  byl značně netradiční a působil nám nemalé škody.  Zamiloval si dráty a kabely všeho druhu, takže mě uváděl v šílenství, když někde vyšťoural kabel zpod koberce a usilovně pracoval na jeho překousnutí nedbaje toho, že zjevně chcípne po zásahu proudem. Vždycky jsem ho zachránila a kabely končily pouze nakousnuté. Jinak ale pracoval rychle a efektivně. Brýle mojí maminky za 5000,- Kč zpracoval za 3 minuty, než stačila vyřídit jeden telefonát, sežral několik dálkových ovladačů, dva mobilní telefony a spoustu nabíječek, 3 peřiny a všechna naše  povlečení, několik párů bot ( z toho troje patřily návštěvám), několik diářů, časopisů, důležitých dokumentů, ponožek, dek, koberců, vlastních pelechů....  Na zahrádce zaznamenal Alvín největší úspěch husarským kouskem, kdy sežral rozrostlý růžový keř samozřejmě včetně trnů a kořenů, dále pak 3 smrčky, z toho jeden stříbrný, 2 okrasné tisy a nepočítaně různých keříků, květin a bylin. Jeho specialitou se staly lilie, které s láskou až pečovatelskou obcházel a sledoval, jak pomalu a křehce jednou za rok nasazují na jediný velký květ. A pak v den, kdy poupata na každé rostlině pomalu začala otevírat své lístky, klidně a svědomitě všechny květy ukousl a sežral. Ani na zahradě nezapomněl na svou elektrickou libůstku a vykopal ze země kabel, který vedl k vypínači světla od domu na vrata. Ten na několika místech nakousal, ale vždy přežil, zachránila jsem ho /bůh ví proč/ včas. Kvůli svému dost nepřirozenému apetitu neustále bojoval s různými střevními obtížemi, které si řešil vždy doma, ideálně pak na koberci. Úplně se to neslučovalo s mými dramatickými těhotenskými nevolnostmi, kterými jsem v té době trpěla….a tak jsme vlastně trpěli společně. 

Teď je Alvínovi 10 let a kupodivu a když přijdu na psinec, kde  žije společně s našimi dalšími 25 psy, může se zbláznit radostí a nechává se ode mě hladit a hýčkat, jak jen to dlouho vydržím. A já to vydržím, je mezi námi přece jen takové těžko vysvětlitelné silné pouto.... :-)