Můj soukromý dogtrekking

Téma dogtrekkingu už jsem na těchto stránkách jednou otevřela a každému, kdo text četl, musí být jasné, že včerejší musherova nevinná otázka: "Nechtěla bys se mnou vyrazit na slovenský dogtrekking Stopou medveďa ?" nemohla být kladně zodpovězena. Skončila bez komentáře v propadlišti dějin společně s otázkami: "Nechtěla bys se mnou vyrazit na dogtrekking Stopou strejdy Šeráka ? Bloody walk ? Stinem beskydského rysa ? Zde jsou lvi ?"

Jediná akce tohoto druhu, kterou jsem byla ochotná absolvovat, byl dvoudenní přechod Žďárských vrchů, což se tvářilo jako pěkná a pohodová rodinná víkendová výprava, ale vyklubal se z toho soukromý dogtrekking, kde organizátorem, vytyčovatelem trasy, rozhodčím, časomírou i svačinářem byl musher.
Startovní výstřel uskutečnil musher v pátek ve 20,00 a již ve 21,00 jsem se táhla potemnělým lesem s Alvínem sama. Bylo mi vysvětleno, že každý má svoje tempo a že na mě časem někde počká. V 22,30 jsme se skutečně sešli u lesního odpočívadla, kde musher vybral nocležiště. Nebýt toho, že s sebou vzal ještě tři svoje kamarády, kteří se na mě optimisticky usmívali, asi bych mu vztekle oznámila, že kdybych se chtěla sama promenádovat nočním lesem, nepotřebovala bych k tomu jeho organizaci. Takhle jsem se ale jen pousmála, jako že mě to děsně baví, na hlavu si vzpupně narazila pruhovaného kulicha a mlčky si opíkala buřta na ohni, který už tam půlhodiny před mým příchodem zapálili. Do spacáku jsem zalezla brzo a nebýt toho, že si mi pes Rampa lehl na obličej, spalo by se mi asi docela dobře.

Když jsem druhý den ráno proloupla oči a setřásla psa z hlavy, musher už zase měl hotový oheň a tvářil se, že jsme promarnili strašně moc času, protože už je 6,15 a už se dávno mělo vyrazit. Nenechala jsem se znervóznit a vařila si na ohni kafe. V 7,00 už jsem ale na cestě posilněná kávou a chlebem s rozteklým taveným sýrem hýřila optimismem. Náladu mi kupodivu nezkazilo ani zjištění, že přestože se pohybujeme v srdci Vysočiny, oběd je plánován v hospodě nacházející se v Pardubickém kraji..

Prvních 15 kilometrů se mi dařilo se všemi držet tempo a ignorovat chytré řeči o tom, že si prý musím periodicky promazávat chodidla indulonou, aby se mi neudělaly puchýře. Vysvětlila jsem musherovi, že nejsem žádný trouba, co jde poprvé s batohem na vandr a že jsem si nikdy v životě indulonou chodidla nepromazávala. On mě ale zarputile přesvědčoval, že jde o jiný pohyb, protože nohama trochu brzdím ten psí tah a chodidlo se tím dostává do protiskluzu a nedal pokoj a nedal pokoj, až jsem si je v zahradní restauraci U Kosků v malebné vesnici Blatiny přece jenom namazala. Pro případné další zájemce o vyzkoušení této musherovy invence bych ráda poznamenala, že chůze na delší vzdálenosti s mastnýma nohama se vyznačuje hlavně tím, že se vám jde daleko hůř, že vám kloužou nohy v ponožkách a taky samozřejmě tím, že se vám puchýře udělají daleko rychleji než na suchých chodidlech.

Když jsem míjela ceduli "Pardubický kraj" a stáčela své kroky k restauračnímu zařízení "Na Čechách", měla jsem v nohách už 48 kilometrů, šla už jsem zase sama (heslo: každý jde svým tempem), a každý krok byl pro mě téměř nesnesitelným utrpením. Na zahrádce zmíněné hospůdky, kde jsem dohnala ostatní účastníky, jsem se pak zhroutila na trávu a rozhodla se, že odtamtud už nikam jinam ten den rozhodně nejdu. Jak můžete posoudit dle fotografie, musher oproti tomu nad mapou vymýšlel, kam ještě dojdeme a tvářil se, že se mnou nemá nic společného. A přitom nebýt jeho indulony, byla bych jistě svěží, čilá s bez puchýřů.

Po hodině strávené na trávníku u dvou piv, tří bezových limonád, palačinek s jahodami a zmrzlinového poháru jsem se nakonec odhodlala připnout k sobě opět Alvína a odbelhala s ním ještě 18 kilometrů. Tuto poslední fázi mám tak nějak trochu v mlze, ale vybavuji si jasně 3 silné momenty. Tím prvním byl strmý až kolmý výstup na ultra dlouhý kopec nad řekou, který jsem absolvovala po čtyřech, kdy mě batoh neustále převažoval dozadu a během kterého jsem nahlas volala na mushera nadávky (ten šel ale půl kilometru přede mnou VLASTNÍM TEMPEM, takže mě nemohl slyšet). Druhým silným momentem bylo musherovo oznámení: "čelovky nasadíme až dole", po čemž zmizel VLASTNÍM TEMPEM ve tmě a následoval strmý až kolmý sestup ze skály Čtyři palice v balvanovém poli, během kterého jsem si vytříbila svůj nadávkový slovník a rozšířila ho o několik bodrých výrazů. Když jsme se opět všichni shledali u rozcestníku, vytrhla jsem musherovi z ruky čelovku a nikdo na mě radši moc nemluvil, protože se mě evidentně báli.
Třetím silným momentem byla zavřená hospoda ve vesnici Křižánky, kde jsme měli toho večera zakončit svou strastiplnou pouť u plných talířů a sklenic. Obec Křižánky se vyznačuje tím, že se jedná asi o nejroztáhlejší vesnici, co znám, takže od zavřené hospody jsme se na místo plánovaného noclehu ploužili ještě asi 4 kilometry. Byly to rozhodně jedny z nejnáročnějších kilometrů, co jsem kdy šla. Asi 400 metrů před cílem jsem procházela kolem hasičské zbrojnice, před kterou se opíkalo prase, točilo pivo a veselilo se spousta dobrovolných hasičů. Chvilku jsem zvažovala, jestli to není fata morgána, ale povykovali na mě halasně: "Slečno, pojďte se s námi napít a na ty, co šli před váma se vykašlete, když vám utekli ". Dodnes nechápu, proč jsem nezůstala s těmi sympaťáky, co mě nazývali v mém věku slečnou, ale asi to bylo proto, že jsem už v té závěrečné agónii snad ani nedokázala zastavit.

Ani nevím, jak jsem se dostala té noci do spacáku, zato vím, že jsem měla druhý den značný problém dostat svá puchýři nafouklá chodidla do bot. Plánovaných 25 kilometrů jsem si toho dne zkrátila na pouhé 2, což byla vzdálenost od našeho bivaku k autobusové zastávce. No, nebyla jsem jediná, kdo měl problémy, protože bez reptání se ke mě připojili všichni a nikdo nevypadal, že by nutně potřeboval cestu domů absolvovat jinak než autobusem.
Od autobusového nádraží k našemu domu jsem dopajdala na patách - jediné místo chodidel, kde se nenacházel ani jeden puchýř a zbytek neděle pak strávila v poloze ležmo.

Těchto mých 68 kilometrů s batohem na zádech byl opravdu top, přes který už skutečně nemám ambice se nikdy více vydávat, přesto na něj mám samozřejmě jen ty nejlepší vzpomínky (když pominu těch pár krizových momentů a následné odpadnutí nehtů na dvou prstech u nohou ).
Na dogtrekking "Stopou strejdy Šeráka" měřící 100 kilometrů a odehrávající se v terénu Jeseníků, se s musherem nicméně vydat nehodlám a přeji mu tímto hodně zdaru. Doufám, že si nezapomene přibalit indulonu...