Miluška zahradnice

Takže, co je u nás nového kromě toho, že se musher zdráhá prodat štěňata a stále touží koupit multikáru? Naše fenka Miluše (žijící u nás doma pod pseudonymem "skoročlověk") mi vyhrabala celou zahrádku. Pod pojmem zahrádka rozumějte sice poměrně malý prostor zato ale kdysi plný bujných trsů levandule, růží, vřesů a další rostlin, jejichž názvy neznám. Skoročlověk Milka, která po celý rok nevyvíjí téměř žádnou zásadnější aktivitu, se vždy jednou ročně líným krokem přišourá k záhonu a celý mi ho přeryje. Koná tak pravidelně s podzimem. Pak si žádné květeny po celý zbytek roku nevšimne, takže se ukolébám a opět zapomenu na své předsevzetí záhon oplotit. Její postup je takový, že první den vyhloubí díru kolem nějaké, zřejmě náhodně vybrané rostliny, tu pak pečlivě po zahradnicku vytáhne ze země i s kořeny a položí ji vedle výkopu. Za to dostane důrazně vyčiněno a já stejně pečlivě rostlinu zakopu zpátky. Následující den se proces přesně zopakuje s tou samou rostlinou a pak ještě dvakrát dokud ta chuděra dočista nechcípne. Pokud se náhodou zdá, že bude žít déle, Miluška ztratí trpělivost a ukousne jí kořen. Pak vyčká, až zahrabu díru, načež mi rozorá komplet všechno. No a potom dá zase celý rok pokoj. Předloni mi takto zmizely okrasné javory a růže, loni nepřežila celá má levandule, letos se jako první znelíbil věčně zelený keřík, který jsem jménem neznala, což už je ale teď jedno, protože jsme ve fázi rozhrabaného všeho a jediné, co zbylo nedotčeno, je ibišek a nějaké křoví s oranžovými bobulemi plné trnů. 
V den jejího prvního hlubokého výkopu vedle díry také ležel mrtvý pták nebo spíš jeho půlka (druhá ležela o kus dál evidentně zasažená Miluščiným trávicím traktem), což mě trochu znepokojilo, ale přestala jsem v tom hledat skrytý hrůzný význam a propadla naivnímu pocitu, že v noci Miluše zabila ptáka a pak mu zasažena výčitkami kopala hrobeček. Pak jsem realisticky usoudila, že zabít ptáka by Miluška rozhodně nedokázala a že spíš vyrušila při činu nějakou kočku. Následující noc ovšem pod oknem ječela velmi naléhavě právě nějaká kočka a já z hrůzou začala opět konspirovat, že to mohl být přece jenom hrobeček a to chladnokrevně předem nachystaný pro dotyčnou šelmu, jakože pomsta za mrtvého (a evidentně nechutného) ptáka. No, každopádně ať už je to jakkoli, zítra půjdu přehrabat celý záhon, do velkých hloubek se raději moc pouštět nebudu a budu doufat, že pro letošek máme zahradnické či hrobařské práce za sebou.

Štěňata na prodej

Jednou za rok máme štěňata. Musher vybere ten nejvhodnější pár, chytrou a rychou fenu a skvělého lídra coby otce, aby se narodila skvělá štěňátka, která se pak dobře prodají. Když se pak štěňátka narodí, musher si je pojmenuje, od malička je piplá, chová, mazlí a hraje si s nimi. Nazývá to socializačním procesem, díky kterému pak nebudou bázliví, ale naopak zdravě seběvědomí a odvážní. Z toho pak vyplynou dobré vlastnosti do budoucího spřežení. Vše v zájmu jejich dobrého prodeje. 

Když potom přijde čas a začne se skutečně řešit prodej vypiplaných a socializovaných štěňat, musher se psychicky zhroutí, chodí po domě, lomí rukama a provolává věty typu: "Přece nemůžu prodat Fanouška !!! A Fifinku už vůbec ne ! A viděla jsi Bobíka, jak mě ňuchá ve vousech, vždycky když ho mazlím? No a Knedlíček s Uhlíčkem, to jsou přeci takoví kámoši, ty prostě nedám..." No, nebudu to rozpitvávat, samozřejmě z toho vyplývá, že letos jedeme v naprosto stejném duchu. Včera jsem mushera totálně rozložila otázkou, jestli by nebylo ku prospěchu nás všech nějakého mazlíka z letošního vrhu udat. Vyčítavě na mě hleděl a důrazně se mě zeptal: "A ty bys snad dokázala prodat štěňátka jako jsou Ponožek s Podkolenkou ? Nebo snad dokonce Bubu???? " Nééé, samozřejmě že bych to nedokázala a přestože bych si upřímně přála, aby to dokázal on, smiřuji se s myšlenkou, že se budou opět stavět nové boudy a že nás pravděpodobně čeká zima s partičkou dalších čerstvých puberťáků...

Musherský sněm

Dlouho jsem nic nenapsala, protože jsem zkrátka byla v jednom kole. Tak abych to nějak zrekapitulovala: musher se vrátil minulý týden z dogtrekkingu s nataženými vazy v noze, takže poté co jsem s ním strávila zábavné sobotní dopoledne na chirurgické pohotovosti, vyštrachala jsem z půdy berle a byla mu následně celý týden k ruce. První půlka týdne se nesla v duchu neustálého vzdychání a nadávání na to, že nic nemůže dělat, druhá půlka pak žila přípravami na drobnou musherskou párty, která se tak nějak mimoděk proměnila ve schůzi musherského klubu o dvaceti účastnících.
No, musheři se sjeli zdaleka, vyznat se v nich nešlo, protože povětšinou byli všichni vousatí a situaci navíc komplikovalo, že asi půlka z nich měla stejná trička se psím spřežením, zřejmě kvůli snazší identifikaci v davu. Ale některé jsem znala už z dřívějška, navíc dva z nich byly ženy (obě bez vousů), což trochu usnadnilo rozpoznatelnost. Nejprve se narazil sud, potom se vyrobilo obrovské dřevěné bidlo s promítacím plátnem, přičemž jsem dumala o tom, zda je promítač obeznámen se skutečností, že u nás na pastvině nedisponujeme elektrickým připojením.
Během schůze, jejíž obsah zde samozřejmě jako poslušná a diskrétní musherova žena zveřejnit nemůžu, začalo silně pršet, takže závěrečným bodem programu bylo sbalení promítacího plátna, aniž bych se dozvěděla, jak je to s tou promítačovou obeznámeností. Následoval program neoficiální, kdy jsem přestala být diskrétní a některé postřehy si začala zapisovat do notýsku, dokud mě u této činnosti jeden z nich načapal. Až do brzkých ranních hodin se pak probíralo kde co, z témat mě asi nejvíce zaujal dialog na téma "buchta", ke kterému jsem se přichomýtla a jehož část jsem si stihla poznamenat a s dovolením zveřejňuji :

"No a nebude problém, když pak odjedeš?"
"Ne, vůbec ne, ona tam totiž letos se mnou bude buchta, a tak když pojedu pryč, ona se mi o psy postará..."
"Jo, jasně, tak to je nejlepší varianta...".

No, politovala jsem buchtu a neubránila se pocitu jisté sounáležitosi s tím rozdílem, že mě už asi "buchtou" nikdo nazývat nemůže (maximálně tak trochu okoralou), ale večer se odvíjel dál v rychlém sledu. Následovalo konečně promítání 14 minutového filmu na stěnu chatičky za pomoci benzínové centrály. Ve filmu účinkovali téměř všichni zúčastnění i jejich psi, neboť šlo o reportáž ze závodu, který jejich klub organizoval, takže se pak vzájemně všichni poplácali po ramenou, pochválili se a zatleskali si. Dále se u piva probírala tato témata: psi, psi, psi, závody se psy, psi, výbava pro jízdy se spřežením, psi, psi, psi, cesty na sever, psi, buchty starající se o psy, případně buchty nestarající se o psy. Je tedy pravda, že s přibývajícím časem se témata zpestřovala a vyslechla jsem například zajímavý příspěvek o správném dojení koz či správném umístění jazyka v hrdle lahve pro případ, že na vás při kolování tvrdého alkoholu dojde řada a vy se nechcete napít a zároveň to nemůžete odmítnout. Tady evidentně někdo nedával pozor, jinak by jistě nebylo ráno pod jasanem nablito. Možná měl také během večera zaznít příspěvek na téma, jak se naboso chodícím alternativcům nevyplatí tato praktika po musherské párty. (Dotyčnému bych tímto chtěla popřát příjemnou a efektivní dezinfekci jeho pravé nohy). No, celkově musím říct, že to byl příjemně strávený večer, i jsme si zazpívali a já se snad do příště doučím text písně: "Psí spřežení pádí v dál, Bůh zde není, mráz je král ...." a také "Chceš píseň severu znát, chceš se mnou tiše naslouchat, když táhle bílý losos peřejí...."

Všimla jsem si, že co musher, to také zemědělec a odborník na chov čehokoli (jeden dokonce dorazil na tuto akci i s partou housat v kufru), proto mě nepřekvapilo, že druhého dopoledne požádal musher jednoho z odborníků přes ovce o provedení povinného piercingu do beranova ucha. On sám by totiž označovacími kleštičkami proklát ucho žádného zvířete rozhodně nedokázal. Zato se ale nabídl, že beránka chytne a podrží, zvlášť když teď prý brilantně ovládá chvat ke zklidnění ovcí. No, pro beránka Žoféna to dopadlo dobře, už má známku v uchu, zato musher chytil kromě beránka taky housera a následovala tradiční neděle na pohotovosti, tentokrát tedy se zády.
Po injekci, kapačce a silných prášcích je sice schopen šourat se o berlích, i když u toho tahá za sebou pravou nohu, ale celou smečku zase krmím já a jako bonus ho musím na kennel vozit s sebou, aby mě u toho mohl dozorovat a udělovat pokyny.
Takže musherům zdar a tomu mému zvlášť !