První závody

Když Alvín, náš první a tenkrát jediný pes dospěl do věku, kdy coby tažný model mohl podávat plné výkony, rozhodl se budoucí musher, že si zkusí absolvovat závody. Soutěžil v kategorii tak zvaného bikejoringu - pro nás opovrženíhodné laiky prostě obyčejná jízda na kole se psem. Přestože se řadím mezi osoby naprosto nesoutěživé a upřímně nechápu potřebu dospělých lidí zúčastňovat se jakýchkoli závodů, vydala jsem se do  města Mladá Boleslav na start a byla ochotná fungovat jako rodinný podporovatel.

Čeho jsem si ale nemohla nevšimnout, bylo několik drobných rozdílů mezi zběhlými závodníky a naším favoritem. Většina ostatních soutěžících s sebou například netáhla tak početnou základnu fanoušků. V naší skupině totiž kromě mě a dvou našich dětí figurovala také babička a dědeček a  musherova sestra s celou rodinou.
Dalším a asi dost podstatným rozdílem bylo, že psi většiny cyklistů běželi při závodě před jejich kolem a spíše závodníky táhli, zatímco v našem týmu závodník Alvín vyklusával lehkým tempem vedle kola, což se i mně - laikovi nezdálo do závodů jako ideální stav. Psi ostatních také během závodu neočuchávali a neznačkovali každý keřík, díky čemuž jeli rovně bez  kličkování a neustálé potřeby zastavovat.

No, od pejska,který se naučil zvonit na zvonek, když chtěl do domu, se asi nedalo úplně čekat, že bude ochoten se něčemu podřizovat, zvlášť něčemu tak nezábavnému jako je trasa pětikilometrového závodu, ale přesto se předpokládalo, že závod  absolvuje celý. Do cíle se ovšem Alvína dostrkat nepodařilo a to ani přes musherovu urputnou snahu. Zasekl se asi 10 metrů před cílem a odmítal pokračovat. V cíli na něj měřiči času volali, mlaskali a všelijak ho lákali, aby alespoň tlapku položil na cílovou pásku. Alvín se ale statečně nedal, zarputile seděl na zadku a věnoval se fotografům, kteří se mezitím na místě nakupili. Budoucí musher rezignovaně slezl z kola, pokynul fotografům a vzápětí zmizel v remízku, protože Alvín ucítil cosi, co mu vonělo a poprvé za závod pořádně zabral...

V autě při cestě domů jsem vyhodnocovala situaci a v lehce kritickém duchu se snažila upozorňovat na fakt, že Alvín se nejeví jako pejsek se závodnickou náturou a tajně doufala, že by se možná mohlo od závodění jako takového upustit a zmizelo by tak snad riziko, že se staneme musherskou rodinou. Už po cestě mi ale bylo vysvětleno, že tato první zkušenost by nás neměla odradit a že je třeba vybrat jinou kategorii, která bude více odpovídat našim schopnostem, což by mohla  například být jízda na koloběžce se dvěma psy. To, že nemáme ani druhého psa, ani koloběžku, budoucímu musherovi jako problém nepřipadalo a vesele si popiskoval.
Druhý pes jménem Rampa Mc Kvak přišel do naší rodiny velmi brzy nato a bystřejším z vás jistě dojde, že ani koloběžka na sebe nenechala dlouho čekat.