Na běžky s musherem? Tak určitě..!

Výlety organizované mým mužem mají u nás dlouhou tradici a každý, kdo se kdy nechal nalákat, mi dá jistě za pravdu, že nikdy nešlo o nějakou nudnou záležitost bez pointy. Musher umí vložit do každé trasy trochu té pikantnosti, ať už je to výlet se psy nebo bez nich.

Když pominu cyklistické zážitky, které měly vždy jednoho společného jmenovatele: většinu cesty jste kolo nesli, protože trasa nebyla průjezdná, a pěší výlety, kterým ráda věnuji samostatné vyprávění, zastavím se nutně u našeho běžkařského putování. 

Přestože jsem si v sedmi letech zlomila na běžkách zub a nosila pak až do osmnácti  ke své nelibosti zub zlatý, běžky jsem nezavrhla, naopak zůstaly mým nejoblíbenějším zimním sportem. Musím ale popravdě říct, že si trasu raději vždy vybírám sama a také nemám příliš v oblibě, když mně někdo chce pomáhat do kopce třeba tím, že mi vnutí do zápřahu psa.

Od momentu, kdy jsme se začali pomalu proměňovat na musherskou rodinu, byl mi pes vnucován neustále a musher již bez psa na běžkařské výlety vůbec nejezdil.

Jakmile si ale takového pomocníka připnul, svou rychlost okamžitě zdvojnásobil někdy i ztrojnásobil a já jsem mu logicky přestávala stačit. Proto (silně pod tlakem) jsem se jednou uvolila k tomu, že jízdu se psem vyzkouším.

Musher byl radostný, že mě přemluvil a s velkým nadšením mi pomáhal nasadit sedák, ke kterému se pes připnul. Během této přípravy mi vysvětloval, že se nemám čeho bát, že Rampa, kterého mi vybral,  je pes klidný, nekonfliktní a nasadí pouze procházkovou rychlost. Nevím, jestli tyhle situace nějak přitahuju, ale musher ještě svou řeč neskončil a my už s Rampou svištěli stopou rozhodně ne procházkovým tempem. Za sebou jsem ještě zdálky slyšela volat pokyny o tom, že pokud nám přeběhne přes cestu srnka, mám hodně zapružit v kolenou a snažit se držet balanc. Pružila jsem až do prvního lesního porostu, kam se Rampa vydal za proběhnuvším zajícem. Tam jsem se zastavila o strom, což naštěstí zastavilo i Rampu a než nás dohnal musher s Alvínem, měla jsem už procházkáře odepnutého a zarputile odmítala mít s ním nadále cokoli společného.

Na běžkařský výlet v Jeseníkách si tedy vzal psa pouze musher. Měli jsme na okruh pouhé dvě hodiny, protože jsem tou dobou byla kojící matkou a musela se vrátit k dětem, které hlídala babička na blízké chalupě. Na běžky jsme vyráželi  bohužel z místa, kde nebyl téměř vůbec žádný sníh, což se mi jevilo jako zásadní problém, ale můj úžasný průvodce mě přesvědčil, že to problém rozhodně není a že stačí vyběhnout na vrchol nad námi, který je "opravdu jen kousek" a tam už se napojíme na trasy. S běžkami na ramenou jsme stoupali mimo cestu prudkým svahem vzhůru. Já hrdě sama a mushera táhl Alvín. Zpočátku jsme se pohybovali svižně, řekla bych až lehkým klusem, postupně jsme zpomalovali a pak už se spíše vlekli (hlavně já).  Po hodině strmého pěšího výstupu, jsme se sice brodili téměř po kolena ve sněhu, nicméně terén rozhodně nepřál tomu, abychom mohli nasadit běžky. V klečovém vegetačním stupni mi začala téct z nosu krev a byla jsem, přiznávám, trochu nerudná. Po dalších několika stech metrech jsme zjistili, že i kdybychom se náhodou dostali na stopy, o čemž už jsem pochybovala, nebudeme už mít čas nějakou trasu projet. Navíc  Alvín si odřel tlapku, takže musher zavelel obrat o 180 stupňů a sestup. Ten se ukázal být ještě náročnější než výstup a zabral nám také skoro hodinu. 

Výlet jsem musherovi v autě samozřejmě pochválila, jen jsem si neodpustila drobnou poznámku, že by nebylo špatné pro příště se mi  zmínit, že si vyšlápneme pěšky s běžkami na ramenou, že bych si k této příležitosti lyže asi nevoskovala..

To na Kralickém Sněžníku bylo sněhu dostatek. Trasa našeho výletu ovšem opět směřovala vzhůru. Musher měl v úmyslu vyjet na Sněžník a pak ho zase sjet dolů. Nebyla jsem tomu úplně nakloněna, ale byla jsem opět přesvědčována,  že prý je to v pohodě (pozorný čtenář si jistě všiml, že "v pohodě" je to u nás vždycky) a že prý trasa se stáčí v mírných zatáčkách, takže nebude strmě stoupat. Po tomto krátkém úvodu si k sobě připnul tentokrát už tři psy a zmizel v mlze. Stopa nikde žádná nebyla, projížděli jsme jí sami v hlubokém sněhu. Sníh nejen že byl hluboký, ale byl také velmi mokrý a těžký, což způsobovalo, že mi neustále padaly za krk mokré hroudy sněhu z větví stromů nade mnou. Nikde žádní lidé, nikde žádná stopa (kromě toho rigólu, co vyjel musher se svým trojspřežím), mlha a ozvěna, která mi vracela moje volání, aby na mě sakra někdo počkal. Je pravda, že se spřežení ke mně periodicky vracelo a musher  mě zvesela povzbuzoval údernými hesly jako třeba: "Makáme, makáme" nebo stylově běžkařsky "Píchej, píchej!" . Mrskla jsem po něm hůlkou v naději, že dostojím jeho pokynům a zapíchnu mu ji do zad.

Po dvouhodinovém bezútěšném výstupu téměř hororovou osamělou krajinou se zčistajasna vynořila odbočka vlevo, kde se dokonce rýsovala jakási stopa a hlavně cedulka s nápisem: GROG - POLÉVKA  2 KM. Navíc se to zdálo být po vrstevnici. Hůlkou jsem si z lyží seškrábla boule nalepeného sněhu a v naději, že se konečně sklouznu, jsem se napojila do stopy směrem, kterým ukazovala optimistická cedulka.     
K vrcholu do mlhy jsem pouze zahalekala: "Jedu do hospody" a nechala jsem mushera jeho osudu. Dojel mě vcelku brzo a snažil se mi rozmluvit změnu směru svou oblíbenou větou: ".... tam za za zatáčkou už to bude úplně v pohodě...", ale já jsem se nedala zviklat a na jeho námitky, že ho se třemi velkými psy možná do hospody nepustí, jsem nereagovala. Ostrý vítr proti nám foukal omrzlici a já musím přiznat, že představa, že já sedím v teplé horské boudě a on krouží se psy kolem, mi úplně nevadila. 

Ačkoli to v té pustině nevypadalo vůbec pravděpodobně, k jakési chalupě jsme opravdu dorazili. Cedulka na dveřích hlásala:  otevíráme 26.12. Asi nemá cenu zmiňovat, že na výletě jsme byli 25.12. Ve výstupu jsem k musherově údivu už pokračovat nechtěla ani přes jeho naléhání a návrhy, že mi připne jednoho či dva psy a že se mi tím značně uleví. 

Na posledním našem společném běžkařském výletě jsem si na jedné z "pohodových" zkratek přetrhala vazy v koleně a než jsem pak po operaci stačila zrehabilitovat, měli jsme náhle smečku deseti psů a musher již do zimní krajiny vyjížděl pouze na saních. S touto skutečností jsem se smířila snadno a velice rychle a běžkuji již pouze s dětmi nebo s kamarádkou, bez psů, nudně, vždy vyjetými trasami a bez musherovy dobrodružné invence.