Zlatíčka

Když musher odjíždí na závody, bere si s sebou psy, které chce do závodního spřežení. Zbytek hlídá doma jeho žena. Psi, kteří zůstávají doma, jsou podle musherových slov těmi největšími zlatíčky 

z celé smečky a jejich hlídání mi nutně musí působit radost a slast. (To bude zřejmě ten důvod, proč si je nebere s sebou). Domů mi je zpočátku umísťoval ve dvojicích a samozřejmě se ani vzdáleně nejednalo o zlatíčka. Dostávala jsem je vždy buď do domu (pokud se mělo jednat o naprosto mírumilovné a neškodné jedince) nebo mi musher instaloval boudy na zahrádku, což se dělo

v případech, kdy musel sám připustit jistou možnost drobných potíží . Při hlídání Mirečka a Štěpánka došlo k instalaci bud na zahrádku a mně bylo jasné, že jde do tuhého. Mirečkovi  bylo tou dobou asi osm měsíců a Štěpánkovi půl roku. Ideální to zlatíčkovský věk... 

Dokud se musher před odjezdem pohyboval po zahradě a kolem auta, spali každý ve své boudě, ani čumák nevystrčili a značně tak podporovali jeho pocit, že zbytečně prudím a vůbec že se chovám jako nesnášenlivá ženská, když je doma nechci. V momentě, kdy mi z okénka  auta zamávala musherova ruka a vlek se psy zmizel za zatáčkou, oba výrostci vylezli ze svých bud, protáhli se a zvesela, tak trochu spiklenecky na mě mrkli. Když jsem se na ně po nějaké době z okna kuchyně podívala znovu, Mirečkova bouda byla o čtyři metry posunutá a Mireček byl se svým řetízkem omotaný kolem třešně. Štěpánek, který bivakoval poblíž, po něm skákal a oba povykovali na celou ulici. Mirečka jsem odmotala, přestože jsem u této činnosti  měla po celou dobu Štěpánka na zádech, ale dostrkat boudu zpět na původní místo se ukázalo být větším oříškem. Přemýšlela jsem, jakou sílu Mireček musel krucinál za ten obojek vyvinout, když já jsem se s boudou zpět smýkala asi hodinu. Kvůli manipulaci s boudou jsem musela Mirečka odepnout a posléze kvůli jeho bláznění musela odepnout i Štěpánka, což mělo za následek, že už se mi je až do večera nepodařilo připnout zpět. Bouda, pečlivě umístěná na své původní místo opravdu s vypětím všech mých sil, teď zela prázdnotou a bylo vlastně úplně jedno, kde zrovna stojí. Pro tyto případy mi musher sice nechal v garáži v kyblíku pár prasečích nožiček, které jsem měla jakožto největší lahůdku využívat při potřebě nějaké lsti, například přilákání pejska, to by mi ovšem Mireček nesměl obě nožičky vytrhnout z ruky daleko dřív, než jsem na pejsky stihla lákavě zamlaskat. Schoval si je na horší časy do nejzazšího kouta své cestovní boudy, kam jsem rozhodně nedosáhla a ve vteřině zmizel pokračovat v devastaci zahrádky, činnosti, kterou tak radostně započali se Štěpánkem hned při mé akci velkého šoupání jeho příbytkem. 

Připnout je zpátky na řetízek k boudě se mi podařilo při podávání večeře, kdy prostě plné misce nedokázali odolat a na půl minuty se zklidnili. Moc dlouho jsem se ovšem ze svého úspěchu neradovala. Nepřetržitě štěkali a zavile vyli, až jsem ve 2 hodiny ráno ztratila nervy a vzala je dovnitř. 

Za můj milosrdný čin se mi chtěli jistě odvděčit svou milou společností a tak jsme se spát odebrali až někdy kolem půl čtvrté po dokonalé prohlídce domu, rozkousané roli papírových utěrek, pečlivému ukrytí mých pantoflí a bezva honičce s mou peřinou v tlamě. Radost z faktu, že konečně nad ránem zalehli, mi trochu kalila skutečnost, že si Štěpánek na spaní schoval v tlamě propisku, kterou pak po zhasnutí světla hlasitě okusoval. Jakmile jsem ale rozsvítila a pídila se po okusovaném předmětu, schoval ji zpět do tlamy a dělal, že jsem ho právě probudila z hlubokého spánku. Už ani nevím, kolikrát jsem rozsvítila, neúspěšně hledala a zase zhasla, než mě napadlo tlamičku mu vypáčit a objevit tak předmět doličný.  

Když se výprava vrátila zpět ze závodů, oba pejsci opět způsobně spali ve svých boudách, totálně vyčerpáni dvoudenními hrátkami se mnou. Musher se vyjádřil v tom smyslu, že nechápe, co jsem
s nimi vyváděla, že jsou tak hotoví a že sama vidím, jaká to jsou zlatíčka a nebylo přece nutné se jejich domácímu pobytu tak bránit... Příště se určitě bránit nebudu, je to radost...