Kapeme

Vánoční výzdobu oken u nás letos zahájil musher již na konci listopadu roztomilou kapačkou, kterou zavěsil na okenní kličku. Pod ní umístil psa jménem Pepík, který po několikadenních střevních potížích zkrátka potřeboval doplnit šťávu. Pepík nepatří k nejklidnějším pejskům a k jeho zklidnění kupodivu nepomohlo ani to odvodnění. Musherův úmysl, že akce proběhne nenápadně a bez mého vědomí, se mu tedy trochu zkomplikovala a musher mi zoufale volal do práce s prosbou o pomoc, přestože se tím prozradil.
Po několika kapačkách z dřívějška, které nám pro změnu visívaly z knihovny (pod knihy musher zaklínil moje kleště na otáčení steaků a na ty zavěsil pytlík s kapačkou) a po spoustě a spoustě hodin, kdy jsem seděla na zemi pod knihovnou a držela za tlapku neposedné pejsky, kteří například příliš dlouho očuchávali zmiji nebo strčili hlavu do vosího hnízda, jsem mushera požádala, zda by si kapačky nemohl kapat někde jinde, třeba v útulném prostředí veterinární ordinace...
No, evidentně to neklaplo a musher mi do telefonu oznamoval, že je mu to moc líto, ale že budu muset přijít z práce a pomoct mu asi tak 3 hoďky držet rozverného Pepíka, který ač na kapačce, touží si pohrát s naší domácí toho času hárající fenou Miluškou. Takže přes všechny mé dřívější výhrůžky, přijela jsem z práce a zalehla spolu s musherem Pepíka. Ten, když pochopil, že je nás víc do party, rozradostnil se ještě více a udržet jeho tlapu v dosahu kapající trubičky se stávalo téměř nemožným. Litovala jsem, že se neodvodnila radši Miluška, která nás znuděně pozorovala ze svého pelíšku, který opouští jen v případě nejvyšší nouze.
Nakonec jsme nějakým zázrakem dokapali, musher si utřel zpocené čelo, řekl mi "dík, můžeš se zas klidně vrátit do práce" a odjel i s Pepíkem vstříc novým zážitkům. Kapačku mi tam nechali jako tichou vzpomínku...

:-