Na běžky s musherem? Tak určitě..!

Výlety organizované mým mužem mají u nás dlouhou tradici a každý, kdo se kdy nechal nalákat, mi dá jistě za pravdu, že nikdy nešlo o nějakou nudnou záležitost bez pointy. Musher umí vložit do každé trasy trochu té pikantnosti, ať už je to výlet se psy nebo bez nich.

Když pominu cyklistické zážitky, které měly vždy jednoho společného jmenovatele: většinu cesty jste kolo nesli, protože trasa nebyla průjezdná, a pěší výlety, kterým ráda věnuji samostatné vyprávění, zastavím se nutně u našeho běžkařského putování. 

Přestože jsem si v sedmi letech zlomila na běžkách zub a nosila pak až do osmnácti  ke své nelibosti zub zlatý, běžky jsem nezavrhla, naopak zůstaly mým nejoblíbenějším zimním sportem. Musím ale popravdě říct, že si trasu raději vždy vybírám sama a také nemám příliš v oblibě, když mně někdo chce pomáhat do kopce třeba tím, že mi vnutí do zápřahu psa.

Od momentu, kdy jsme se začali pomalu proměňovat na musherskou rodinu, byl mi pes vnucován neustále a musher již bez psa na běžkařské výlety vůbec nejezdil.

Jakmile si ale takového pomocníka připnul, svou rychlost okamžitě zdvojnásobil někdy i ztrojnásobil a já jsem mu logicky přestávala stačit. Proto (silně pod tlakem) jsem se jednou uvolila k tomu, že jízdu se psem vyzkouším.

Musher byl radostný, že mě přemluvil a s velkým nadšením mi pomáhal nasadit sedák, ke kterému se pes připnul. Během této přípravy mi vysvětloval, že se nemám čeho bát, že Rampa, kterého mi vybral,  je pes klidný, nekonfliktní a nasadí pouze procházkovou rychlost. Nevím, jestli tyhle situace nějak přitahuju, ale musher ještě svou řeč neskončil a my už s Rampou svištěli stopou rozhodně ne procházkovým tempem. Za sebou jsem ještě zdálky slyšela volat pokyny o tom, že pokud nám přeběhne přes cestu srnka, mám hodně zapružit v kolenou a snažit se držet balanc. Pružila jsem až do prvního lesního porostu, kam se Rampa vydal za proběhnuvším zajícem. Tam jsem se zastavila o strom, což naštěstí zastavilo i Rampu a než nás dohnal musher s Alvínem, měla jsem už procházkáře odepnutého a zarputile odmítala mít s ním nadále cokoli společného.

Na běžkařský výlet v Jeseníkách si tedy vzal psa pouze musher. Měli jsme na okruh pouhé dvě hodiny, protože jsem tou dobou byla kojící matkou a musela se vrátit k dětem, které hlídala babička na blízké chalupě. Na běžky jsme vyráželi  bohužel z místa, kde nebyl téměř vůbec žádný sníh, což se mi jevilo jako zásadní problém, ale můj úžasný průvodce mě přesvědčil, že to problém rozhodně není a že stačí vyběhnout na vrchol nad námi, který je "opravdu jen kousek" a tam už se napojíme na trasy. S běžkami na ramenou jsme stoupali mimo cestu prudkým svahem vzhůru. Já hrdě sama a mushera táhl Alvín. Zpočátku jsme se pohybovali svižně, řekla bych až lehkým klusem, postupně jsme zpomalovali a pak už se spíše vlekli (hlavně já).  Po hodině strmého pěšího výstupu, jsme se sice brodili téměř po kolena ve sněhu, nicméně terén rozhodně nepřál tomu, abychom mohli nasadit běžky. V klečovém vegetačním stupni mi začala téct z nosu krev a byla jsem, přiznávám, trochu nerudná. Po dalších několika stech metrech jsme zjistili, že i kdybychom se náhodou dostali na stopy, o čemž už jsem pochybovala, nebudeme už mít čas nějakou trasu projet. Navíc  Alvín si odřel tlapku, takže musher zavelel obrat o 180 stupňů a sestup. Ten se ukázal být ještě náročnější než výstup a zabral nám také skoro hodinu. 

Výlet jsem musherovi v autě samozřejmě pochválila, jen jsem si neodpustila drobnou poznámku, že by nebylo špatné pro příště se mi  zmínit, že si vyšlápneme pěšky s běžkami na ramenou, že bych si k této příležitosti lyže asi nevoskovala..

To na Kralickém Sněžníku bylo sněhu dostatek. Trasa našeho výletu ovšem opět směřovala vzhůru. Musher měl v úmyslu vyjet na Sněžník a pak ho zase sjet dolů. Nebyla jsem tomu úplně nakloněna, ale byla jsem opět přesvědčována,  že prý je to v pohodě (pozorný čtenář si jistě všiml, že "v pohodě" je to u nás vždycky) a že prý trasa se stáčí v mírných zatáčkách, takže nebude strmě stoupat. Po tomto krátkém úvodu si k sobě připnul tentokrát už tři psy a zmizel v mlze. Stopa nikde žádná nebyla, projížděli jsme jí sami v hlubokém sněhu. Sníh nejen že byl hluboký, ale byl také velmi mokrý a těžký, což způsobovalo, že mi neustále padaly za krk mokré hroudy sněhu z větví stromů nade mnou. Nikde žádní lidé, nikde žádná stopa (kromě toho rigólu, co vyjel musher se svým trojspřežím), mlha a ozvěna, která mi vracela moje volání, aby na mě sakra někdo počkal. Je pravda, že se spřežení ke mně periodicky vracelo a musher  mě zvesela povzbuzoval údernými hesly jako třeba: "Makáme, makáme" nebo stylově běžkařsky "Píchej, píchej!" . Mrskla jsem po něm hůlkou v naději, že dostojím jeho pokynům a zapíchnu mu ji do zad.

Po dvouhodinovém bezútěšném výstupu téměř hororovou osamělou krajinou se zčistajasna vynořila odbočka vlevo, kde se dokonce rýsovala jakási stopa a hlavně cedulka s nápisem: GROG - POLÉVKA  2 KM. Navíc se to zdálo být po vrstevnici. Hůlkou jsem si z lyží seškrábla boule nalepeného sněhu a v naději, že se konečně sklouznu, jsem se napojila do stopy směrem, kterým ukazovala optimistická cedulka.     
K vrcholu do mlhy jsem pouze zahalekala: "Jedu do hospody" a nechala jsem mushera jeho osudu. Dojel mě vcelku brzo a snažil se mi rozmluvit změnu směru svou oblíbenou větou: ".... tam za za zatáčkou už to bude úplně v pohodě...", ale já jsem se nedala zviklat a na jeho námitky, že ho se třemi velkými psy možná do hospody nepustí, jsem nereagovala. Ostrý vítr proti nám foukal omrzlici a já musím přiznat, že představa, že já sedím v teplé horské boudě a on krouží se psy kolem, mi úplně nevadila. 

Ačkoli to v té pustině nevypadalo vůbec pravděpodobně, k jakési chalupě jsme opravdu dorazili. Cedulka na dveřích hlásala:  otevíráme 26.12. Asi nemá cenu zmiňovat, že na výletě jsme byli 25.12. Ve výstupu jsem k musherově údivu už pokračovat nechtěla ani přes jeho naléhání a návrhy, že mi připne jednoho či dva psy a že se mi tím značně uleví. 

Na posledním našem společném běžkařském výletě jsem si na jedné z "pohodových" zkratek přetrhala vazy v koleně a než jsem pak po operaci stačila zrehabilitovat, měli jsme náhle smečku deseti psů a musher již do zimní krajiny vyjížděl pouze na saních. S touto skutečností jsem se smířila snadno a velice rychle a běžkuji již pouze s dětmi nebo s kamarádkou, bez psů, nudně, vždy vyjetými trasami a bez musherovy dobrodružné invence.

První závody

Když Alvín, náš první a tenkrát jediný pes dospěl do věku, kdy coby tažný model mohl podávat plné výkony, rozhodl se budoucí musher, že si zkusí absolvovat závody. Soutěžil v kategorii tak zvaného bikejoringu - pro nás opovrženíhodné laiky prostě obyčejná jízda na kole se psem. Přestože se řadím mezi osoby naprosto nesoutěživé a upřímně nechápu potřebu dospělých lidí zúčastňovat se jakýchkoli závodů, vydala jsem se do  města Mladá Boleslav na start a byla ochotná fungovat jako rodinný podporovatel.

Čeho jsem si ale nemohla nevšimnout, bylo několik drobných rozdílů mezi zběhlými závodníky a naším favoritem. Většina ostatních soutěžících s sebou například netáhla tak početnou základnu fanoušků. V naší skupině totiž kromě mě a dvou našich dětí figurovala také babička a dědeček a  musherova sestra s celou rodinou.
Dalším a asi dost podstatným rozdílem bylo, že psi většiny cyklistů běželi při závodě před jejich kolem a spíše závodníky táhli, zatímco v našem týmu závodník Alvín vyklusával lehkým tempem vedle kola, což se i mně - laikovi nezdálo do závodů jako ideální stav. Psi ostatních také během závodu neočuchávali a neznačkovali každý keřík, díky čemuž jeli rovně bez  kličkování a neustálé potřeby zastavovat.

No, od pejska,který se naučil zvonit na zvonek, když chtěl do domu, se asi nedalo úplně čekat, že bude ochoten se něčemu podřizovat, zvlášť něčemu tak nezábavnému jako je trasa pětikilometrového závodu, ale přesto se předpokládalo, že závod  absolvuje celý. Do cíle se ovšem Alvína dostrkat nepodařilo a to ani přes musherovu urputnou snahu. Zasekl se asi 10 metrů před cílem a odmítal pokračovat. V cíli na něj měřiči času volali, mlaskali a všelijak ho lákali, aby alespoň tlapku položil na cílovou pásku. Alvín se ale statečně nedal, zarputile seděl na zadku a věnoval se fotografům, kteří se mezitím na místě nakupili. Budoucí musher rezignovaně slezl z kola, pokynul fotografům a vzápětí zmizel v remízku, protože Alvín ucítil cosi, co mu vonělo a poprvé za závod pořádně zabral...

V autě při cestě domů jsem vyhodnocovala situaci a v lehce kritickém duchu se snažila upozorňovat na fakt, že Alvín se nejeví jako pejsek se závodnickou náturou a tajně doufala, že by se možná mohlo od závodění jako takového upustit a zmizelo by tak snad riziko, že se staneme musherskou rodinou. Už po cestě mi ale bylo vysvětleno, že tato první zkušenost by nás neměla odradit a že je třeba vybrat jinou kategorii, která bude více odpovídat našim schopnostem, což by mohla  například být jízda na koloběžce se dvěma psy. To, že nemáme ani druhého psa, ani koloběžku, budoucímu musherovi jako problém nepřipadalo a vesele si popiskoval.
Druhý pes jménem Rampa Mc Kvak přišel do naší rodiny velmi brzy nato a bystřejším z vás jistě dojde, že ani koloběžka na sebe nenechala dlouho čekat.

Zlatíčka

Když musher odjíždí na závody, bere si s sebou psy, které chce do závodního spřežení. Zbytek hlídá doma jeho žena. Psi, kteří zůstávají doma, jsou podle musherových slov těmi největšími zlatíčky 

z celé smečky a jejich hlídání mi nutně musí působit radost a slast. (To bude zřejmě ten důvod, proč si je nebere s sebou). Domů mi je zpočátku umísťoval ve dvojicích a samozřejmě se ani vzdáleně nejednalo o zlatíčka. Dostávala jsem je vždy buď do domu (pokud se mělo jednat o naprosto mírumilovné a neškodné jedince) nebo mi musher instaloval boudy na zahrádku, což se dělo

v případech, kdy musel sám připustit jistou možnost drobných potíží . Při hlídání Mirečka a Štěpánka došlo k instalaci bud na zahrádku a mně bylo jasné, že jde do tuhého. Mirečkovi  bylo tou dobou asi osm měsíců a Štěpánkovi půl roku. Ideální to zlatíčkovský věk... 

Dokud se musher před odjezdem pohyboval po zahradě a kolem auta, spali každý ve své boudě, ani čumák nevystrčili a značně tak podporovali jeho pocit, že zbytečně prudím a vůbec že se chovám jako nesnášenlivá ženská, když je doma nechci. V momentě, kdy mi z okénka  auta zamávala musherova ruka a vlek se psy zmizel za zatáčkou, oba výrostci vylezli ze svých bud, protáhli se a zvesela, tak trochu spiklenecky na mě mrkli. Když jsem se na ně po nějaké době z okna kuchyně podívala znovu, Mirečkova bouda byla o čtyři metry posunutá a Mireček byl se svým řetízkem omotaný kolem třešně. Štěpánek, který bivakoval poblíž, po něm skákal a oba povykovali na celou ulici. Mirečka jsem odmotala, přestože jsem u této činnosti  měla po celou dobu Štěpánka na zádech, ale dostrkat boudu zpět na původní místo se ukázalo být větším oříškem. Přemýšlela jsem, jakou sílu Mireček musel krucinál za ten obojek vyvinout, když já jsem se s boudou zpět smýkala asi hodinu. Kvůli manipulaci s boudou jsem musela Mirečka odepnout a posléze kvůli jeho bláznění musela odepnout i Štěpánka, což mělo za následek, že už se mi je až do večera nepodařilo připnout zpět. Bouda, pečlivě umístěná na své původní místo opravdu s vypětím všech mých sil, teď zela prázdnotou a bylo vlastně úplně jedno, kde zrovna stojí. Pro tyto případy mi musher sice nechal v garáži v kyblíku pár prasečích nožiček, které jsem měla jakožto největší lahůdku využívat při potřebě nějaké lsti, například přilákání pejska, to by mi ovšem Mireček nesměl obě nožičky vytrhnout z ruky daleko dřív, než jsem na pejsky stihla lákavě zamlaskat. Schoval si je na horší časy do nejzazšího kouta své cestovní boudy, kam jsem rozhodně nedosáhla a ve vteřině zmizel pokračovat v devastaci zahrádky, činnosti, kterou tak radostně započali se Štěpánkem hned při mé akci velkého šoupání jeho příbytkem. 

Připnout je zpátky na řetízek k boudě se mi podařilo při podávání večeře, kdy prostě plné misce nedokázali odolat a na půl minuty se zklidnili. Moc dlouho jsem se ovšem ze svého úspěchu neradovala. Nepřetržitě štěkali a zavile vyli, až jsem ve 2 hodiny ráno ztratila nervy a vzala je dovnitř. 

Za můj milosrdný čin se mi chtěli jistě odvděčit svou milou společností a tak jsme se spát odebrali až někdy kolem půl čtvrté po dokonalé prohlídce domu, rozkousané roli papírových utěrek, pečlivému ukrytí mých pantoflí a bezva honičce s mou peřinou v tlamě. Radost z faktu, že konečně nad ránem zalehli, mi trochu kalila skutečnost, že si Štěpánek na spaní schoval v tlamě propisku, kterou pak po zhasnutí světla hlasitě okusoval. Jakmile jsem ale rozsvítila a pídila se po okusovaném předmětu, schoval ji zpět do tlamy a dělal, že jsem ho právě probudila z hlubokého spánku. Už ani nevím, kolikrát jsem rozsvítila, neúspěšně hledala a zase zhasla, než mě napadlo tlamičku mu vypáčit a objevit tak předmět doličný.  

Když se výprava vrátila zpět ze závodů, oba pejsci opět způsobně spali ve svých boudách, totálně vyčerpáni dvoudenními hrátkami se mnou. Musher se vyjádřil v tom smyslu, že nechápe, co jsem
s nimi vyváděla, že jsou tak hotoví a že sama vidím, jaká to jsou zlatíčka a nebylo přece nutné se jejich domácímu pobytu tak bránit... Příště se určitě bránit nebudu, je to radost... 

Mireček

„Chtěl bych ti popřát všechno nejlepší k narozeninám a mám pro tebe neobvyklý  dárek, jmenuje  se Mireček“, řekl musher a políbil mě.  „ Striptér?“ podivila jsem se, ale  z tašky  už vykoukla černá hlava asi tak tříměsíčního štěněte. Jak jinak…. Ne že bych stála o to, aby se přede mnou svlíkal cizí chlap, ale cokoli by asi bylo lepší než další pes.  Už jsme jich totiž tou dobou měli asi patnáct.  „Pejska jsem si zas až tak úplně nepřála“, poznamenala jsem lakonicky, ale musher už se nad ním začal rozplývat a vrazil mi ho do náručí, abych si jeho roztomilost mohla dostatečně vychutnat.  Zatímco jsem vychutnávala,  laskavě mi navrhl, že pokud bych  ho nechtěla mít doma nebo se o něj přes den kvůli práci nemohla starat, mohl by si ho vzít na kennel k ostatním pejskům, kde by se mu určitě líbilo.  Přijala jsem jeho velkodušný návrh, načež musher i můj narozeninový dárek odfrčeli zabydlovat se. 

Nalila jsem si dvojku červeného a zvažovala , jestli je lepší dárek Mireček nebo kajak, který jsem dostala vloni. Vyjde to asi nastejno. Talentem na vybírání dárků pro svou ženu tedy musher skutečně obdařen není. Igelitovou tašku plnou čínských nudlí jsem přežila, obří zelenobíle pruhovanou zahradní houpačku taky. Nad sérií učebnic dějepisu pro střední školy (zřejmě zakoupených na popud mé nenápadné poznámky o tom, jak ráda čtu historické romány) jsem otočila oči vsloup a při přebírání kajaku jsem se už netajila tím, že dárek mě mírně řečeno nenadchnul.  Když v den mých 35.narozenin přijel před dům s asi padesátiletým polorozpadlým karavanem, který vyzískal téměř zadarmo od pána, který si dodnes mne ruce, křičela jsem na něj z okna, ať s tím vůbec nezajíždí, že jsem skromná a žádný dárek k narozeninám vlastně ani nechci. Nedal si říct. Vrátil se asi 200 metrů po trase pro střechu, kterou po cestě ztratil a dar mi předal. Dodnes vidím vlát z rozbitých okének karavanu ty žluté staleté záclonky do půlky okousané od myší. Když se na to podívám takhle zpětně, musím uznat, že Mireček není vlastně úplně nejhorší dárek. Musherova žena se časem naučí myslet pozitivně.  

Kapeme

Vánoční výzdobu oken u nás letos zahájil musher již na konci listopadu roztomilou kapačkou, kterou zavěsil na okenní kličku. Pod ní umístil psa jménem Pepík, který po několikadenních střevních potížích zkrátka potřeboval doplnit šťávu. Pepík nepatří k nejklidnějším pejskům a k jeho zklidnění kupodivu nepomohlo ani to odvodnění. Musherův úmysl, že akce proběhne nenápadně a bez mého vědomí, se mu tedy trochu zkomplikovala a musher mi zoufale volal do práce s prosbou o pomoc, přestože se tím prozradil.
Po několika kapačkách z dřívějška, které nám pro změnu visívaly z knihovny (pod knihy musher zaklínil moje kleště na otáčení steaků a na ty zavěsil pytlík s kapačkou) a po spoustě a spoustě hodin, kdy jsem seděla na zemi pod knihovnou a držela za tlapku neposedné pejsky, kteří například příliš dlouho očuchávali zmiji nebo strčili hlavu do vosího hnízda, jsem mushera požádala, zda by si kapačky nemohl kapat někde jinde, třeba v útulném prostředí veterinární ordinace...
No, evidentně to neklaplo a musher mi do telefonu oznamoval, že je mu to moc líto, ale že budu muset přijít z práce a pomoct mu asi tak 3 hoďky držet rozverného Pepíka, který ač na kapačce, touží si pohrát s naší domácí toho času hárající fenou Miluškou. Takže přes všechny mé dřívější výhrůžky, přijela jsem z práce a zalehla spolu s musherem Pepíka. Ten, když pochopil, že je nás víc do party, rozradostnil se ještě více a udržet jeho tlapu v dosahu kapající trubičky se stávalo téměř nemožným. Litovala jsem, že se neodvodnila radši Miluška, která nás znuděně pozorovala ze svého pelíšku, který opouští jen v případě nejvyšší nouze.
Nakonec jsme nějakým zázrakem dokapali, musher si utřel zpocené čelo, řekl mi "dík, můžeš se zas klidně vrátit do práce" a odjel i s Pepíkem vstříc novým zážitkům. Kapačku mi tam nechali jako tichou vzpomínku...

:-

Hádej, kdo je u dveří...

Stalo se vám někdy, že u vás někdo zazvonil na zvonek u dveří a utekl ? My jsme takhle otevírali asi 14 dní neznámému návštěvníkovi, který vždy zazvonil a zmizel, nebo tak jsme si to aspoň mysleli...

Protože se tenhle "vtípek" odehrával vždy v podobnou dobu odpoledne, začali jsme s musherem hlídkovat u okna kuchyně, ze kterého je vidět na zahrádku, na vrata a na garáž vedle vrat, kde je umístěný zvonek. Několikrát jsme zvonění propásli, kdy jsme se zrovna podívali někam bokem a domnělý vtipálek už byl pak dávno v trapu. Konečně asi po dvoutýdenním zvonkovém teroru jsme přistihli viníka při činu.

Musher se dmul pýchou, protože Alvín prokázal podle jeho slov vysoce nadprůměrnou inteligenci, čehož je nutné si opravdu považovat. Zkrátka Alvín odkoukal, že když přijde návštěva, zmáčkne tlačítko, což má za následek otevření dveří a umožnění vstupu do domu. Zvonek je sice na garáži z venkovní strany plotu, ale když se natáhne packa, v pohodě se dá tlačítko stlačit.

Když to zkusil poprvé, otevřely se dveře, já jsem vyšla na dvůr a šla se podívat k vratům, kdo zvonil. Alvín mezitím proběhl domů a nemusel už být vyhoštěn na zahrádce, kde ho to po ožrání všeho, co šlo, rozhodně nijak zvlášť nebavilo. Systém se osvědčil a my troubové na to nemohli přijít, protože Alvín zazvonil a okamžitě hnal přes dvůr ke dveřím do domu, kde seděl a čekal na otevření. V době, kdy jsme otevírali dveře, už tedy na místě činu dávno nebyl a my se hrnuli k vratům, případně na ulici, abychom zvoniče dostihli.

Po Alvínově odhalení nastala asi měsíční převaha na naší straně, protože jsme neběhali ke dveřím hned po zazvonění, ale zvonku si nevšímali. První reakcí bylo samozřejmě to, že Alvín začal zvonit víckrát a asi si v duchu sumíroval, co se sakra stalo, že tak super metoda přestala fungovat. Kamarádi, kteří u nás v té době byli o víkendu na návštěvě, nás nesměle upozorňovali, že někdo zvoní, když viděli, že na drnčící zvonek nikdo nereaguje . Shovívavě jsme se usmáli a sdělili jsme jim, že je to jen náš pes, který už chce domů z vyvenčení. Samozřejmě to taky několikrát mělo za následek neotevření pár skutečným návštěvníkům, kteří nám museli volat na mobil, že nám asi nefunguje zvonek, zatímco my si jejich zvonění doma vesele ignorovali.

Když Alvín prokoukl naši ignorační taktiku, změnil taktiku i on a o zvonek se prostě tlapou opřel a čekal. Zvonek tak zvonil nepřetržitě několik minut, na což by měl nervy opravdu jen málokdo.
K Alvínově smůle byl tento jeho tah pro něj v podstatě likvidační, protože musher konečně naznal, že dozrál čas, aby Alvín začal bydlet venku definitivně a sestrojil mu na dvoře kotec. Alvín nakonec zjistil, že v boudě vystlané slámou se taky spí dobře a navíc si užil venku spoustu zábavy s Čičindou a Čičurdou, našimi koťaty, která naštěstí jeho způsob zábavy bez úhony přežila.... :-) 

Alvín

Alvína jsme si pořídili v době, kdy jsme přestavovali dům, přišli jsme o psycho psa - nalezence Matěje, měli jsme 3 letého syna a já byla ve třetím měsíci druhého těhotenství. Všechny ty okolnosti zmiňuji kvůli tomu, abych ospravedlnila své neustálé námitky, že žádného psa nechci.  Argumentovala jsem tím, že nevíme, co dřív a že by se hodilo chvíli mít míň starostí, čili nemít psa. Můj názor byl ovšem smeten pod stůl jediným mávnutím ruky. Už dlouho jsem stejně budoucího mushera podezřívala, že právě stav „míň starostí“ považuje za jakýsi prázdný prostor svého života a že jedině jeho vyplnění a převedení do stavu „daleko víc starostí“ ho uspokojuje. 

Alvín vstoupil do naší rodiny, aniž bych tušila, že se jedná o saňového psa a zjevně to původně netušil ani budoucí musher. Prodávající ve svém inzerátu uváděl, že se jedná o Alaskana - nekonfliktní rasu vhodnou k dětem i na sport. To, že měl při předávání na autě velkou fotku psího spřežení a se smíchem nám sděloval, že mají asi 10 psů "na běhání", jsem tehdy ještě mylně nevyhodnotila jako naprosto zásadní informaci. 

         Přijali jsme tedy do rodiny černobílé štěně, od kterého se očekávalo, že se mu třeba bude trochu stýskat, že bude přítulné a hravé. No, nezastesklo se mu evidentně ani za mák, protože hned po příjezdu obešel celý dům, pak opovržlivě frknul na našeho kocoura Mikeše, sežral synovi ponožku a pak v klidu usnul a spal celou noc na zemi, asi půl metru od pelíšku, který jsem mu s láskou téměř mateřskou připravila. Ani další dny se nijak neprojevilo, že by měl jakoukoli touhu se tulit, hledat mámu nebo si, nedej bože, hrát. Jeho hlavní zábavou bylo běhat nebo žrát. Když jsem se pokoušela házet mu balónek nebo jinou hračku, vždy to dopadlo stejně: já hodila, on doběhl a sežral. Tyto jeho povahové vlastnosti spolu s faktem, že za celé své štěněcí období se ode mě nenechal ani jednou pomazlit, způsobil, že jsme k sobě nijak extra citově nepřilnuli. Teprve ale když mojí soukromé studentce francouzštiny během výuky sežral její zánovní kozačku z jemné kůže zakoupenou v Londýně, citový chlad se změnil na otevřený boj.

 Za svého pána přijal Alvín samozřejmě budoucího mushera, toho respektoval a nechával si od něj dokonce i drbat bříško. Mě a mého syna považoval zřejmě za své sourozence a bojoval s námi o vedoucí pozici ve smečce. Občas na mě zkoušel trik s citovým vydíráním, kdy si mi položil hlavu na koleno a tvářil se, že se vlastně máme moc rádi a že by si moc přál, abych ho pohladila, případně ještě přidal scénku "Prosím, podrbej mě na bříšku..", kdy si vedle mě lehal vyzývavě na záda a pokukoval jedním okem, co já na to.  V momentě, kdy jsem mu uvěřila a chtěla ho opravdu pohladit, líně se zvedl a odkráčel z mého dosahu, popřípadě s mojí pantoflí v tlamě. 

Vůbec jeho výběr  potravin  byl značně netradiční a působil nám nemalé škody.  Zamiloval si dráty a kabely všeho druhu, takže mě uváděl v šílenství, když někde vyšťoural kabel zpod koberce a usilovně pracoval na jeho překousnutí nedbaje toho, že zjevně chcípne po zásahu proudem. Vždycky jsem ho zachránila a kabely končily pouze nakousnuté. Jinak ale pracoval rychle a efektivně. Brýle mojí maminky za 5000,- Kč zpracoval za 3 minuty, než stačila vyřídit jeden telefonát, sežral několik dálkových ovladačů, dva mobilní telefony a spoustu nabíječek, 3 peřiny a všechna naše  povlečení, několik párů bot ( z toho troje patřily návštěvám), několik diářů, časopisů, důležitých dokumentů, ponožek, dek, koberců, vlastních pelechů....  Na zahrádce zaznamenal Alvín největší úspěch husarským kouskem, kdy sežral rozrostlý růžový keř samozřejmě včetně trnů a kořenů, dále pak 3 smrčky, z toho jeden stříbrný, 2 okrasné tisy a nepočítaně různých keříků, květin a bylin. Jeho specialitou se staly lilie, které s láskou až pečovatelskou obcházel a sledoval, jak pomalu a křehce jednou za rok nasazují na jediný velký květ. A pak v den, kdy poupata na každé rostlině pomalu začala otevírat své lístky, klidně a svědomitě všechny květy ukousl a sežral. Ani na zahradě nezapomněl na svou elektrickou libůstku a vykopal ze země kabel, který vedl k vypínači světla od domu na vrata. Ten na několika místech nakousal, ale vždy přežil, zachránila jsem ho /bůh ví proč/ včas. Kvůli svému dost nepřirozenému apetitu neustále bojoval s různými střevními obtížemi, které si řešil vždy doma, ideálně pak na koberci. Úplně se to neslučovalo s mými dramatickými těhotenskými nevolnostmi, kterými jsem v té době trpěla….a tak jsme vlastně trpěli společně. 

Teď je Alvínovi 10 let a kupodivu a když přijdu na psinec, kde  žije společně s našimi dalšími 25 psy, může se zbláznit radostí a nechává se ode mě hladit a hýčkat, jak jen to dlouho vydržím. A já to vydržím, je mezi námi přece jen takové těžko vysvětlitelné silné pouto.... :-) 

Žena musherova

Musher -  před deseti lety jsem ještě vůbec netušila, co tohle slovo znamená. Paradoxně to nevěděl ani můj muž, který se v mushera rok poté náhle proměnil. A já jsem se stala součástí toho všeho, aniž bych chtěla. Prvních pár let jsem řešila každého nového psa a vyhrožovala rozvody a podobnými kroky, teď už psy nepočítám, vím, že jich je něco mezi dvaceti a třiceti.  Už ani nemrknu, když v obýváku zakopnu o saně,  nijak mě nepřekvapuje, že spotřebujeme téměř 30 kilo masa denně, peru psí postroje, krmím celou smečku, když musher není doma, a dokonce jsem schopná i pomáhat při jízdách pro veřejnost.
                                                            
                                                                    Jsem prostě