Malajská jízda

Takže, sezóna jízd se psím spřežením se musherovi pěkně rozjíždí, já mu samozřejmě pomáhám zajišťovat prodej a starat se o objednávky jízd. A jak se tak probírám těmi jmény, vzpomněla jsem si na našeho exotického zákazníka Yuhanga z Malajsie. Yuhangovi a jeho manželce pobyt v Čechách zaplatila jeho firma a jako součást dovolené měli i tento neopakovatelný zážitek, rozumějte, jízdu se spřežením pod vedením zdatného mushera. Jízda se odehrávala potmě a za výborných sněhových podmínek, z čehož byl malajský pár sice naprosto nadšen, nicméně jim musher musel zapůjčit spoustu oblečení, aby nezmrzli. Zatímco Yuhang statečně nastupoval do saní, jeho žena se celá ztratila v musherově péřové bundě, což jí asi vzhledem ke všeobjímajícímu psímu odéru nebylo co závidět. Na celou věc pak dohlíželo několik diváků z české pobočky firmy, která nadšeného Malajce takto obdarovala. 
Musher si v klidu nachystal spřežení a zapřáhl ještě o dva psy více, aby jízda měla větší švuňk, u toho Yuhang obdivně a radostně tleskal, jak se těšil a ukazoval na obou rukách palce nahoru. Během svého těšení vydal zvláštní zvuk, který by se asi nejvíc dal přirovnat k mlasknutí, možná to bylo nějaké radostné zvolání v Malajštině, v každém případě psi na tento zvuk jednotně zareagovali a vyrazili vpřed. To by jistě bylo naprosto v pořádku, pokud by na saních ovšem stál i musher. Ten ve stejném momentu sice uskutečnil obrovitánský skok směrem k saním ve snaze zachytit řídící madlo nebo prostě cokoli, ale těsně minul, skončil obličejem ve sněhu a milý Yuhang zmizel i se spřežením v noční zimní krajině. "Tak na to, že dneska poprvé v životě vůbec viděl sníh, je docela odvážnej", poznamenal jeden z diváků a celá divácká skupina se dala do debaty na téma, jak se milý Malajec s tímto dobrodružstvím popasuje. Co si o Yuhangově kurážném startu myslela jeho žena, nevíme, protože z musherovy péřovky jí koukala jen drobná očka a je docela pravděpodobné, že byla působením čerstvého vysočinského povětří filtrovaného musherskou bundou tak trochu mimo sebe. 
V každém případě si situace žádala rychlého řešení, protože přiznejme si, Yuhangova prognóza nepatřila k nejoptimističtějším, zvlášť když díky jeho titěrným proporcím nemělo spřežení téměř žádnou zátěž a dokázalo tak vyvinout rychlost kolem 35 km v hodině . Navíc mezitím došlo k dalšímu zvratu - musher zmizel také ve tmě a to v úplně jiném směru, než odjelo malajské spřežení. 
Později se ukázalo, že neutekl, jak si všichni shodně mysleli, ale že duchaplně vymyslel, že nemá asi úplně smysl spřežení pronásledovat, ale že bude lepší mu nadběhnout. Takže zatímco si přítomná divácká skupinka nalila další sklenku a častovala duchem nepřítomnou Malajku svými povzbudivými úsměvy, musher běžel hlubokým sněhem někam, kde věřil, že se napojí na trasu, kterou psi znají a kterou jak pevně a z celého srdce doufal, budou respektovat. Protože sám byl kvůli mrazu navlečen také v několika vrstvách oblečení, odhazoval postupně svršky kolem sebe, aby se mu lépe běželo, což celé scéně dodalo rázu nějakého akčního filmu s alternativním nádechem. Vyvrcholení přišlo v okamžiku, kdy se skutečně musher se spřežením střetnul. Dá se předpokládat, že psi s největší pravděpodobností úplně nečekali, že po cestě potkají toho, kdo je vlastně celou dobu řídí a to je vyvedlo z míry natolik, že zpomalili a musher naskočil. Náš hlavní malajský hrdina ale v saních nejel, čímž celá záchranná akce dostala nový spád. Musher rychle zvážil novou situaci tak, že bude lepší dojet "kolo" a vydat se stejnou cestou, takže za chvíli projížděl startem kolem divácké skupiny a Yuhangovy ženy. Co se jim honilo hlavou, když kolem nich prosvištěl na saních musher v tričku a bez Yuhanga, nedokážu asi úplně vyhodnotit, v každém případě spřežení zase hned zmizelo ve tmě, takže asi nebylo příliš času na přemýšlení. 
Ztraceného pasažéra se naštěstí podařilo najít asi po dvou kilometrech, když se ve svých polobotkách brodil hlubokým sněhem někam do dáli. Musher ho naložil do saní, pantomimicky si navzájem vysvětlili, co se přihodilo (Yuhang vyjádřil plavný skok směrem ze saní do sněhu a musher stejně tak beze slov, předvedl, jak běžel) a slavně se vrátili do cíle. To, že po cestě sbírali různé volně se povalující svršky už asi musher pantomimicky nekomentoval a ponechal to na Malajcově fantazii. 
Yuhang byl tímto zážitkem naprosto nadšen, bez přestání se smál a pořád ukazoval své oblíbené gesto - zvednuté palce na obou rukách. Pokud jeho palce nebyly přimrzlé nebo pokud to v Malajsii neznamená něco úplně jiného, byl evidentně více než spokojen. Zůstává tedy s podivem, že když musher pokynul paní v péřovce, jakože teď je jako řada na ní, krátce se zasmála a pantomimicky velmi zdvořile, ale rázně odmítla. 
No, tak se těšíme na novou sezónu. Kdo chce jet ?

Miluška zahradnice

Takže, co je u nás nového kromě toho, že se musher zdráhá prodat štěňata a stále touží koupit multikáru? Naše fenka Miluše (žijící u nás doma pod pseudonymem "skoročlověk") mi vyhrabala celou zahrádku. Pod pojmem zahrádka rozumějte sice poměrně malý prostor zato ale kdysi plný bujných trsů levandule, růží, vřesů a další rostlin, jejichž názvy neznám. Skoročlověk Milka, která po celý rok nevyvíjí téměř žádnou zásadnější aktivitu, se vždy jednou ročně líným krokem přišourá k záhonu a celý mi ho přeryje. Koná tak pravidelně s podzimem. Pak si žádné květeny po celý zbytek roku nevšimne, takže se ukolébám a opět zapomenu na své předsevzetí záhon oplotit. Její postup je takový, že první den vyhloubí díru kolem nějaké, zřejmě náhodně vybrané rostliny, tu pak pečlivě po zahradnicku vytáhne ze země i s kořeny a položí ji vedle výkopu. Za to dostane důrazně vyčiněno a já stejně pečlivě rostlinu zakopu zpátky. Následující den se proces přesně zopakuje s tou samou rostlinou a pak ještě dvakrát dokud ta chuděra dočista nechcípne. Pokud se náhodou zdá, že bude žít déle, Miluška ztratí trpělivost a ukousne jí kořen. Pak vyčká, až zahrabu díru, načež mi rozorá komplet všechno. No a potom dá zase celý rok pokoj. Předloni mi takto zmizely okrasné javory a růže, loni nepřežila celá má levandule, letos se jako první znelíbil věčně zelený keřík, který jsem jménem neznala, což už je ale teď jedno, protože jsme ve fázi rozhrabaného všeho a jediné, co zbylo nedotčeno, je ibišek a nějaké křoví s oranžovými bobulemi plné trnů. 
V den jejího prvního hlubokého výkopu vedle díry také ležel mrtvý pták nebo spíš jeho půlka (druhá ležela o kus dál evidentně zasažená Miluščiným trávicím traktem), což mě trochu znepokojilo, ale přestala jsem v tom hledat skrytý hrůzný význam a propadla naivnímu pocitu, že v noci Miluše zabila ptáka a pak mu zasažena výčitkami kopala hrobeček. Pak jsem realisticky usoudila, že zabít ptáka by Miluška rozhodně nedokázala a že spíš vyrušila při činu nějakou kočku. Následující noc ovšem pod oknem ječela velmi naléhavě právě nějaká kočka a já z hrůzou začala opět konspirovat, že to mohl být přece jenom hrobeček a to chladnokrevně předem nachystaný pro dotyčnou šelmu, jakože pomsta za mrtvého (a evidentně nechutného) ptáka. No, každopádně ať už je to jakkoli, zítra půjdu přehrabat celý záhon, do velkých hloubek se raději moc pouštět nebudu a budu doufat, že pro letošek máme zahradnické či hrobařské práce za sebou.

Štěňata na prodej

Jednou za rok máme štěňata. Musher vybere ten nejvhodnější pár, chytrou a rychou fenu a skvělého lídra coby otce, aby se narodila skvělá štěňátka, která se pak dobře prodají. Když se pak štěňátka narodí, musher si je pojmenuje, od malička je piplá, chová, mazlí a hraje si s nimi. Nazývá to socializačním procesem, díky kterému pak nebudou bázliví, ale naopak zdravě seběvědomí a odvážní. Z toho pak vyplynou dobré vlastnosti do budoucího spřežení. Vše v zájmu jejich dobrého prodeje. 

Když potom přijde čas a začne se skutečně řešit prodej vypiplaných a socializovaných štěňat, musher se psychicky zhroutí, chodí po domě, lomí rukama a provolává věty typu: "Přece nemůžu prodat Fanouška !!! A Fifinku už vůbec ne ! A viděla jsi Bobíka, jak mě ňuchá ve vousech, vždycky když ho mazlím? No a Knedlíček s Uhlíčkem, to jsou přeci takoví kámoši, ty prostě nedám..." No, nebudu to rozpitvávat, samozřejmě z toho vyplývá, že letos jedeme v naprosto stejném duchu. Včera jsem mushera totálně rozložila otázkou, jestli by nebylo ku prospěchu nás všech nějakého mazlíka z letošního vrhu udat. Vyčítavě na mě hleděl a důrazně se mě zeptal: "A ty bys snad dokázala prodat štěňátka jako jsou Ponožek s Podkolenkou ? Nebo snad dokonce Bubu???? " Nééé, samozřejmě že bych to nedokázala a přestože bych si upřímně přála, aby to dokázal on, smiřuji se s myšlenkou, že se budou opět stavět nové boudy a že nás pravděpodobně čeká zima s partičkou dalších čerstvých puberťáků...

Musherský sněm

Dlouho jsem nic nenapsala, protože jsem zkrátka byla v jednom kole. Tak abych to nějak zrekapitulovala: musher se vrátil minulý týden z dogtrekkingu s nataženými vazy v noze, takže poté co jsem s ním strávila zábavné sobotní dopoledne na chirurgické pohotovosti, vyštrachala jsem z půdy berle a byla mu následně celý týden k ruce. První půlka týdne se nesla v duchu neustálého vzdychání a nadávání na to, že nic nemůže dělat, druhá půlka pak žila přípravami na drobnou musherskou párty, která se tak nějak mimoděk proměnila ve schůzi musherského klubu o dvaceti účastnících.
No, musheři se sjeli zdaleka, vyznat se v nich nešlo, protože povětšinou byli všichni vousatí a situaci navíc komplikovalo, že asi půlka z nich měla stejná trička se psím spřežením, zřejmě kvůli snazší identifikaci v davu. Ale některé jsem znala už z dřívějška, navíc dva z nich byly ženy (obě bez vousů), což trochu usnadnilo rozpoznatelnost. Nejprve se narazil sud, potom se vyrobilo obrovské dřevěné bidlo s promítacím plátnem, přičemž jsem dumala o tom, zda je promítač obeznámen se skutečností, že u nás na pastvině nedisponujeme elektrickým připojením.
Během schůze, jejíž obsah zde samozřejmě jako poslušná a diskrétní musherova žena zveřejnit nemůžu, začalo silně pršet, takže závěrečným bodem programu bylo sbalení promítacího plátna, aniž bych se dozvěděla, jak je to s tou promítačovou obeznámeností. Následoval program neoficiální, kdy jsem přestala být diskrétní a některé postřehy si začala zapisovat do notýsku, dokud mě u této činnosti jeden z nich načapal. Až do brzkých ranních hodin se pak probíralo kde co, z témat mě asi nejvíce zaujal dialog na téma "buchta", ke kterému jsem se přichomýtla a jehož část jsem si stihla poznamenat a s dovolením zveřejňuji :

"No a nebude problém, když pak odjedeš?"
"Ne, vůbec ne, ona tam totiž letos se mnou bude buchta, a tak když pojedu pryč, ona se mi o psy postará..."
"Jo, jasně, tak to je nejlepší varianta...".

No, politovala jsem buchtu a neubránila se pocitu jisté sounáležitosi s tím rozdílem, že mě už asi "buchtou" nikdo nazývat nemůže (maximálně tak trochu okoralou), ale večer se odvíjel dál v rychlém sledu. Následovalo konečně promítání 14 minutového filmu na stěnu chatičky za pomoci benzínové centrály. Ve filmu účinkovali téměř všichni zúčastnění i jejich psi, neboť šlo o reportáž ze závodu, který jejich klub organizoval, takže se pak vzájemně všichni poplácali po ramenou, pochválili se a zatleskali si. Dále se u piva probírala tato témata: psi, psi, psi, závody se psy, psi, výbava pro jízdy se spřežením, psi, psi, psi, cesty na sever, psi, buchty starající se o psy, případně buchty nestarající se o psy. Je tedy pravda, že s přibývajícím časem se témata zpestřovala a vyslechla jsem například zajímavý příspěvek o správném dojení koz či správném umístění jazyka v hrdle lahve pro případ, že na vás při kolování tvrdého alkoholu dojde řada a vy se nechcete napít a zároveň to nemůžete odmítnout. Tady evidentně někdo nedával pozor, jinak by jistě nebylo ráno pod jasanem nablito. Možná měl také během večera zaznít příspěvek na téma, jak se naboso chodícím alternativcům nevyplatí tato praktika po musherské párty. (Dotyčnému bych tímto chtěla popřát příjemnou a efektivní dezinfekci jeho pravé nohy). No, celkově musím říct, že to byl příjemně strávený večer, i jsme si zazpívali a já se snad do příště doučím text písně: "Psí spřežení pádí v dál, Bůh zde není, mráz je král ...." a také "Chceš píseň severu znát, chceš se mnou tiše naslouchat, když táhle bílý losos peřejí...."

Všimla jsem si, že co musher, to také zemědělec a odborník na chov čehokoli (jeden dokonce dorazil na tuto akci i s partou housat v kufru), proto mě nepřekvapilo, že druhého dopoledne požádal musher jednoho z odborníků přes ovce o provedení povinného piercingu do beranova ucha. On sám by totiž označovacími kleštičkami proklát ucho žádného zvířete rozhodně nedokázal. Zato se ale nabídl, že beránka chytne a podrží, zvlášť když teď prý brilantně ovládá chvat ke zklidnění ovcí. No, pro beránka Žoféna to dopadlo dobře, už má známku v uchu, zato musher chytil kromě beránka taky housera a následovala tradiční neděle na pohotovosti, tentokrát tedy se zády.
Po injekci, kapačce a silných prášcích je sice schopen šourat se o berlích, i když u toho tahá za sebou pravou nohu, ale celou smečku zase krmím já a jako bonus ho musím na kennel vozit s sebou, aby mě u toho mohl dozorovat a udělovat pokyny.
Takže musherům zdar a tomu mému zvlášť !

Žoféni

Dneska jen taková drobná poznámka k našemu chovu ovcí. Když mi na jaře musher vysvětloval, proč tak nutně potřebujeme ovce, tvářil se u toho velmi důležitě a trochu ze mě dělal blbečka jako že nechápu ten naprosto běžný koloběh drobného a šikovného zemědělce, totiž pořídit dvě ovce, nechat je celé léto udržovat travní porost na naší malé louce a v zimě je pak sníst. Když jsem se tvářila nepřesvědčeně, začal už trochu zvýšeným hlasem lamentovat, že já to sekat nemusím a že ať si to tedy vyzkouším sama, jaká je to hrůza a že on se na celé sekání může vykašlat a tak podobně... Spolkla jsem poznámku o tom, že stejné argumenty vytahoval loni, když kupoval bazarový sekací traktůrek (výhodná koupě pod značkou "seká samo") a zaměřila se na druhou část této zemědělské akce : "a v zimě je sníme".. Tady už jsem si neodpustila připomenutí jediného zabití zvířete v naší rodině, vánočního kapra Pepy, kvůli kterému pak musher ještě týden nespal, protože pořád viděl ty jeho oči a cítil pod rukama ten vyhasínající život.... Teď se ale tvářil tvrdě a znovu připomínal slova o koloběhu a přirozenosti a že prý stačí neudělat si k nim žádný osobní vztah a nepojmenovávat je lidsky. Shrnutí celé věci je jednoduché a velmi snadno předvídatelné: jakmile musher vejde do ohrady, ovečky s roztouženým bečením běží přes celou louku, aby se od něj nechaly pohladit a vzít si dobrůtku, kterou jistě nese, jmenují se Žofinka a Žofén a jsou to ty nejroztomilejší ovečky na světě. U odpolední kávy začal musher promlouvat o tom, že chov ovcí by vlastně mohl být zajímavým zemědělsko-podnikatelským záměrem, který by nás jistě obohatil i duševně. Louku seče i nadále sám, protože Žoféni, jak se jim u nás zkráceně říká, jsou ovce kamzíkovitého typu pracující ve výškách, trávu nežerou a živí se zásadně listy vrbiček a dalších stromků, jejichž porost pod takovouto údržbou povážlivě řídne. To, že se Žofén umí v klidu pást ve stoje na zadních, je obdivováno a přidáváno k dalším skvělým dovednostem a důvodům, proč je třeba je rozmnožovat.
Tolik k užitečnosti a přirozenému koloběhu našeho mini chovu.

Zuzanka

Takže víkend v musherské rodině: opatrujeme Zuzanku se zánětem v uších. Zuzanka je fenka z partičky loňských štěňat, kterým je 10 měsíců. Zánět v uších znamená pravidelné čištění, kapání do uší, polykání prášků a pobyt v čistém prostředí, aby se infekce nezhoršovala. Tu poslední část o pobytu 
v čistém prostředí si musher vydedukoval sám a pro nás to znamená, že Zuzance zakázal pobyt mezi bratry v kotci a přivezl ji k nám domů.
Já jsem optimisticky vytáhla kostkovanou "psí" deku, na které marodil už kdekdo ze smečky a požádala mushera, aby Zuzance názorně předvedl, že na této dece bude po dobu svého pobytu u nás bydlet. Musím přiznat, že se aspoň chvilku celkem snažil, na deku si lehnul a názorně předváděl, od čeho tam ta deka je, ale něco se potom zvrtlo a o dvě hodiny později už se spolu váleli na gauči. Na kostkovanou deku se Zuzanka následně vyčurala, čímž mi jasně naznačila svůj postoj k ní a asi i obecně ke mně. Naše Milka (fenka, která u nás doma již třetím rokem tráví svůj důchod) za celý víkend téměř neopustila svůj pelíšek, aby jí ho Zuzanka náhodou nevyfoukla, takže ani skoro nežrala a celkově za ten víkend strávený se svou vnučkou lehce sešla. Zato Zuzanka se těšila výborné kondici, z gauče navíc dobře dosáhla do knihovny i na parapet okna, kde kradla všechno, co jí přišlo zajímavé, dále si na gauč nosila boty ke kousání (kupodivu všechny byly moje), během soboty se naučila otevírat šuplíky, což pak zúročila v sobotu v noci, kdy si otevřela šuplík s nabíječkami a dvě si přinesla k trvalé zkáze do svého pelíšku - na gauč. V neděli dopoledne si pak za gaučem vytvořila takovou skrýš, kam si ze zahrádky nanosila kupičku nezralých švestek a přezrálých třešní, zřejmě na horší časy. Naštěstí po třech nocích se Zuzankou na gauči musher trpěl silným nevyspáním, protože Zuzanka nejen že několikrát za noc neznaje zákonitosti spaní ve výškách spadla na zem, ale také často za noc trpěla utkvělou představou, že je ráno a snažila se to také musherovi v tomto smyslu vnutit. Zkrátka dneska musher rozhodl, že zánět postupuje velmi dobrým směrem a že nastal čas Zuzančina návratu mezi své. Děti pak vysály gauč od tisíců zrzavých chlupů, já jsem posbírala všechno ovoce nanošené do domu, vydrbala všechny louže (přičemž jsem zjistila, že mé gumové úklidové rukavice jsou roztroušeny v podobě stovek drobných žlutých gumových kousků v naší rajské zahradě), vyprala kostkovanou deku a jsem plně připravena na další události...

Můj soukromý dogtrekking

Téma dogtrekkingu už jsem na těchto stránkách jednou otevřela a každému, kdo text četl, musí být jasné, že včerejší musherova nevinná otázka: "Nechtěla bys se mnou vyrazit na slovenský dogtrekking Stopou medveďa ?" nemohla být kladně zodpovězena. Skončila bez komentáře v propadlišti dějin společně s otázkami: "Nechtěla bys se mnou vyrazit na dogtrekking Stopou strejdy Šeráka ? Bloody walk ? Stinem beskydského rysa ? Zde jsou lvi ?"

Jediná akce tohoto druhu, kterou jsem byla ochotná absolvovat, byl dvoudenní přechod Žďárských vrchů, což se tvářilo jako pěkná a pohodová rodinná víkendová výprava, ale vyklubal se z toho soukromý dogtrekking, kde organizátorem, vytyčovatelem trasy, rozhodčím, časomírou i svačinářem byl musher.
Startovní výstřel uskutečnil musher v pátek ve 20,00 a již ve 21,00 jsem se táhla potemnělým lesem s Alvínem sama. Bylo mi vysvětleno, že každý má svoje tempo a že na mě časem někde počká. V 22,30 jsme se skutečně sešli u lesního odpočívadla, kde musher vybral nocležiště. Nebýt toho, že s sebou vzal ještě tři svoje kamarády, kteří se na mě optimisticky usmívali, asi bych mu vztekle oznámila, že kdybych se chtěla sama promenádovat nočním lesem, nepotřebovala bych k tomu jeho organizaci. Takhle jsem se ale jen pousmála, jako že mě to děsně baví, na hlavu si vzpupně narazila pruhovaného kulicha a mlčky si opíkala buřta na ohni, který už tam půlhodiny před mým příchodem zapálili. Do spacáku jsem zalezla brzo a nebýt toho, že si mi pes Rampa lehl na obličej, spalo by se mi asi docela dobře.

Když jsem druhý den ráno proloupla oči a setřásla psa z hlavy, musher už zase měl hotový oheň a tvářil se, že jsme promarnili strašně moc času, protože už je 6,15 a už se dávno mělo vyrazit. Nenechala jsem se znervóznit a vařila si na ohni kafe. V 7,00 už jsem ale na cestě posilněná kávou a chlebem s rozteklým taveným sýrem hýřila optimismem. Náladu mi kupodivu nezkazilo ani zjištění, že přestože se pohybujeme v srdci Vysočiny, oběd je plánován v hospodě nacházející se v Pardubickém kraji..

Prvních 15 kilometrů se mi dařilo se všemi držet tempo a ignorovat chytré řeči o tom, že si prý musím periodicky promazávat chodidla indulonou, aby se mi neudělaly puchýře. Vysvětlila jsem musherovi, že nejsem žádný trouba, co jde poprvé s batohem na vandr a že jsem si nikdy v životě indulonou chodidla nepromazávala. On mě ale zarputile přesvědčoval, že jde o jiný pohyb, protože nohama trochu brzdím ten psí tah a chodidlo se tím dostává do protiskluzu a nedal pokoj a nedal pokoj, až jsem si je v zahradní restauraci U Kosků v malebné vesnici Blatiny přece jenom namazala. Pro případné další zájemce o vyzkoušení této musherovy invence bych ráda poznamenala, že chůze na delší vzdálenosti s mastnýma nohama se vyznačuje hlavně tím, že se vám jde daleko hůř, že vám kloužou nohy v ponožkách a taky samozřejmě tím, že se vám puchýře udělají daleko rychleji než na suchých chodidlech.

Když jsem míjela ceduli "Pardubický kraj" a stáčela své kroky k restauračnímu zařízení "Na Čechách", měla jsem v nohách už 48 kilometrů, šla už jsem zase sama (heslo: každý jde svým tempem), a každý krok byl pro mě téměř nesnesitelným utrpením. Na zahrádce zmíněné hospůdky, kde jsem dohnala ostatní účastníky, jsem se pak zhroutila na trávu a rozhodla se, že odtamtud už nikam jinam ten den rozhodně nejdu. Jak můžete posoudit dle fotografie, musher oproti tomu nad mapou vymýšlel, kam ještě dojdeme a tvářil se, že se mnou nemá nic společného. A přitom nebýt jeho indulony, byla bych jistě svěží, čilá s bez puchýřů.

Po hodině strávené na trávníku u dvou piv, tří bezových limonád, palačinek s jahodami a zmrzlinového poháru jsem se nakonec odhodlala připnout k sobě opět Alvína a odbelhala s ním ještě 18 kilometrů. Tuto poslední fázi mám tak nějak trochu v mlze, ale vybavuji si jasně 3 silné momenty. Tím prvním byl strmý až kolmý výstup na ultra dlouhý kopec nad řekou, který jsem absolvovala po čtyřech, kdy mě batoh neustále převažoval dozadu a během kterého jsem nahlas volala na mushera nadávky (ten šel ale půl kilometru přede mnou VLASTNÍM TEMPEM, takže mě nemohl slyšet). Druhým silným momentem bylo musherovo oznámení: "čelovky nasadíme až dole", po čemž zmizel VLASTNÍM TEMPEM ve tmě a následoval strmý až kolmý sestup ze skály Čtyři palice v balvanovém poli, během kterého jsem si vytříbila svůj nadávkový slovník a rozšířila ho o několik bodrých výrazů. Když jsme se opět všichni shledali u rozcestníku, vytrhla jsem musherovi z ruky čelovku a nikdo na mě radši moc nemluvil, protože se mě evidentně báli.
Třetím silným momentem byla zavřená hospoda ve vesnici Křižánky, kde jsme měli toho večera zakončit svou strastiplnou pouť u plných talířů a sklenic. Obec Křižánky se vyznačuje tím, že se jedná asi o nejroztáhlejší vesnici, co znám, takže od zavřené hospody jsme se na místo plánovaného noclehu ploužili ještě asi 4 kilometry. Byly to rozhodně jedny z nejnáročnějších kilometrů, co jsem kdy šla. Asi 400 metrů před cílem jsem procházela kolem hasičské zbrojnice, před kterou se opíkalo prase, točilo pivo a veselilo se spousta dobrovolných hasičů. Chvilku jsem zvažovala, jestli to není fata morgána, ale povykovali na mě halasně: "Slečno, pojďte se s námi napít a na ty, co šli před váma se vykašlete, když vám utekli ". Dodnes nechápu, proč jsem nezůstala s těmi sympaťáky, co mě nazývali v mém věku slečnou, ale asi to bylo proto, že jsem už v té závěrečné agónii snad ani nedokázala zastavit.

Ani nevím, jak jsem se dostala té noci do spacáku, zato vím, že jsem měla druhý den značný problém dostat svá puchýři nafouklá chodidla do bot. Plánovaných 25 kilometrů jsem si toho dne zkrátila na pouhé 2, což byla vzdálenost od našeho bivaku k autobusové zastávce. No, nebyla jsem jediná, kdo měl problémy, protože bez reptání se ke mě připojili všichni a nikdo nevypadal, že by nutně potřeboval cestu domů absolvovat jinak než autobusem.
Od autobusového nádraží k našemu domu jsem dopajdala na patách - jediné místo chodidel, kde se nenacházel ani jeden puchýř a zbytek neděle pak strávila v poloze ležmo.

Těchto mých 68 kilometrů s batohem na zádech byl opravdu top, přes který už skutečně nemám ambice se nikdy více vydávat, přesto na něj mám samozřejmě jen ty nejlepší vzpomínky (když pominu těch pár krizových momentů a následné odpadnutí nehtů na dvou prstech u nohou ).
Na dogtrekking "Stopou strejdy Šeráka" měřící 100 kilometrů a odehrávající se v terénu Jeseníků, se s musherem nicméně vydat nehodlám a přeji mu tímto hodně zdaru. Doufám, že si nezapomene přibalit indulonu...

Dezinfikujeme

Musher si dnes záhadným způsobem při přípravě krmení pro psy propíchl nožem předloktí. No tak stane se, ostatně není to zdaleka poprvé. Ale když si ránu dezinfikoval přípravkem, který máme v naší domácí lékárně už několik let a kterým jsem hojně polévala rozbitá kolínka našich dětí, pronesl, že to štípe dost nesnesitelně a že si není úplně jistý, zda se přípravek nemá ředit.

Inspirovalo mě to k pohlédnutí na krabičku dezinfekce, kde jsem se dozvěděla, že kromě toho, že ano (!), přípravek se má ředit a to dokonce v poměru 1 : 100, tak také ani naše děti, ani snad my nejsme úplně cílovou skupinou tohoto léčiva. 

Tímto bych se kromě vlastních dětí chtěla dodatečně omluvit holčičce Marušce, která u nás onehdá zazvonila sedřená od hlavy až k patě a já ji nacpala do sprchy, kde jsem ji vyčistila a touto nezředěnou dezinfekcí na ovce a krávy ji zlila komplet.

Small

Občas si asi každý potřebuje oddechnout od práce, od rodiny a v mém případě taky od musherovy smečky a všeho toho kolotoče kolem. Svůj oddych jsem si chtěla minulý týden vybírat u známých v jižní Francii. 
Nevím ale, jestli je to nějaká ironie osudu nebo prostě jen trest za to, že se neustále do mushera a jeho smečky trefuju, ale hned ve dveřích mého francouzského bydliště na mě čekal miláček jménem "Small". Ten navzdory svému jménu disponoval hlavou dvakrát tak velkou, než mám já a obří tlamou, ze které neustále stékaly provazy slin, které si Small tak rychle zvykl otírat o mé kalhoty. Jedním z jeho príma zvyků bylo to, že jak mě ráno slyšel zašramotit na schodech, vysmýkal neuvěřitelnou rychlostí své 66 kilogramové tělo do půlky schodiště, které tím plně zablokoval a tam prostě stál. Projít kolem něj nebo se ho nějak snažit odstrčit by znamenalo opět riskovat oslintaná kolena, proto jsem tam většinou stála taky a to tak dlouho, dokud někdo z rodiny nešel kolem a Smalla neodvelel. Volat na celý dům mi nepřipadalo důstojné, proto jsme tak spolu nejednou na schodišti strávili pěknou ranní chvilku. 
V každém případě mi to stejně bývalo málo platné, protože jsem pak musela většinou absolvovat rituál s podáváním pacinky, kdy si mě Small poťouchle měřil krvavým okem, seděl na zadku se zvednutou tlapou a celá rodina se rozplývala nad tím, jak si mě brouček oblíbil a já se musela potupně ohnout a potřást si s ním tlapou, u čehož jsem slině v drtivé většině případů stejně neuhnula. Pak jsem si nenápadně odskočila umýt ruku před tím, než do ní vezmu croissant, aby mi ji Small pak stejně pod stolem olízl. Ve dny, kdy ho rodina udržela během snídaně na jeho gauči pod schody, stejně uspěl a když už jsem byla v brance radostná, že se mi do nového dne podařilo vykročit neoslintaná, vyřítil se z domu a aspoň do mě tou mokrou tlamou zezadu přátelsky drcnul, jakože bez sliny to prostě nepůjde. 
S nostalgií jsem vzpomínala na celou naši smečku Alaskanů se suchými a drobnými tlamičkami a začala se upřímně těšit na zvovushledání....

Už zase krmím ....

Opět jsem musela krmit tu zvěř a odnesla jsem si několik nových poznatků:

1. když vám řekne musher, že musíte dostat veškerou uvařenou rýži 
z praktického outdoorového kotle výborně uzpůsobeným kyblíkem, počítejte, že budete půl hodiny v předklonu s hlavou v kotli dolovat kýblem od Primalexu něco naprosto nevydolovatelného

2. když je kotel umístěn přímo pod nízkým dřevěným trámem, připravte se, že kdykoli vylezete z kotle a chcete si vztekle ulevit nad tou hroznou prací, dostanete ránu

3. když při dobývání rýže slyšíte zpoza rohu špatně identifikovatelné jakoby škrábající zvuky, neberte je na lehkou váhu, štěně se zřejmě snaží překonat barel s masem

4. když se ke škrábání přidá zvuk jakéhosi čvachtnutí, dá se předpokládat, že se dílo štěněti podařilo

5. když štěněti trčí zadní nohy z barelu, je hlavou zcela evidentně zapíchnuto v mletém hovězím uvnitř barelu

6. když ho za kůži na krku pohotově zachráníte, (místo toho abyste si ho radši vyfotili) vděčnost nečekejte, za 5 minut tam bude zas...

Žblebuňa

"Je potřeba, aby ses naučila jezdit Žblebuňou", oznámil mi musher předminulý týden. Jestli vás zajímá, proč dal jednomu ze svých vozů ze série výhodných koupí tak zajímavé jméno, tak to opravdu netuším. Vím ale, že ve chvílích vzájemné něhy jí říká jen tak laškovně Žblebu...
Normálně bych výzvu k řízení takovéhoto vozidla odmítla, ale vzhledem k tomu, že jsem měla auto zrovna v servisu, rozhodla jsem se, že by se mi schopnost řídit musherovo auto mohla hodit. Myslela jsem si, že do toho prostě sednu a vypořádám se jen s tím, že je Žblebuňa o dost větší. Nešlo to ale tak hladce...
Musher mě odvezl mimo město, vypnul motor a vyzval mě k výměně míst. Po cestě na místo spolujezdce pak lehce pohladil karoserii a pronesl: "Buď hodná Žblebu, teď tě bude řídit panička.." (Tu "paničku" snad ani nebudu komentovat - musherova věčná psí profesionální deformace )

"Ještě než nastartuješ, rád bych ti oznámil, že Žblebuňa nemá ruční brzdu.
U jiných vozů by to mohl být problém, ale tady máme výhodu obrovsky silného motoru, který všechno utáhne a ruční brzda tak vlastně ani není potřeba." Názorně mi hned předvedl, jak na volno a zvesela běhá brzdová páka nahoru i dolů a nic to nedělá. ( Hned jsem tak pochopila, proč musel vypnout motor a zařadil jedničku, když se se mnou potřeboval prohodit, jinak by mu totiž vůz, který není možno zabrzdit, evidentně ujel...).

"No, pak si dej bacha na spojku, ta se nevrací zpátky, takže když ji sešlápneš, musíš ji pak lehkým pohybem nártu vykopnout zase nahoru. Kromě toho taky nesmíš na spojce moc dlouho stát. Když na ní dlouho stojíš, uniká jí kapalina a spojka pak přestane fungovat."

No, srovnala jsem si informace v hlavě, zapnula pás, který znatelně postrádal elasticitu a volně mi splýval přes břicho a vyrazila kupředu po polní cestě, kterou mi musher coby tréninkovou trasu vybral. Po nějaké době jsem se naučila plynule vykopávat spojkový pedál neustále zůstávající u podlahy a taky dolívat spojkovou kapalinu, protože se ukázalo, že nešlapat příliš na spojku je pokyn, se kterým se srovnat asi úplně nedokážu. Ruční brzda mi popravdě chyběla hodně, zvlášť když jsme pak vyjeli do provozu a u nás v kopcovitém terénu prostě nenajdete jedinou křižovatku, ve které byste nestáli ve svahu.
Každopádně musher mě pochválil, že Žblebu zvládnu a mou tréninkovou jízdu zakončil slovy:
"Tak vidíš, jak ti to jde. Když si zapamatuješ, že máš zastavovat jen na rovině a budeš vybavena lahví kapaliny na dolívání, mohla bys zítra odvézt na vozejku ty starý boxy na psy. Je to jen 50 kilometrů, já to slíbil jednomu známýmu a bohužel zítra nemůžu....
Ale neboj, ty boxy ti na vozejk naložím, to nebudeš muset ty..."

Tak to se mi každopádně ulevilo ...

První dogtrekking

Začala sezóna dogtrekkingů. Takže opět jsme u toho našeho věčného nesouznění : zatímco já jdu na obyčejný výlet se psem, musher se nutně potřebuje přihlásit na dogtrekking, což je vlastně to samé, jen dostanete přesně vytyčenou trasu a necháte si u toho změřit čas. No, už jsem tady jednou psala, že jsem absolutně nezávodní typ a ještě disponuji takovou specifickou vlastností, totiž nesnáším, když mně někdo říká, co mám dělat nebo mě snad nedejbože nějak kontroluje. Takže se obávám, že kdyby mi někdo na mém výletě chtěl změřit čas, možná bych ho kopla pod koleno.
U mě je tedy jasné, že nejen že se zásadně žádných dogtrekkingů neúčastním, ale jsem značně skeptická i k musherově účasti. On si z toho ale nic nedělá a jako každý rok i letos už zase sedí u počítače a vymýšlí, na kterou z vypsaných tras by se vydal. Krátké trasy samozřejmě neuznává, od svého historicky prvního dogtrekkingu drží tradici, že 80 km je naprosté minimum. Ten právě jeho úplně první měřil 93 kilometrů a honosil se dost zajímavým převýšením. Když jsem ho od účasti odrazovala, byla jsem nazvaná sucharem a vůbec se poukazovalo na mou malou zapálenost pro věc. Nakonec tedy vyrazili s naším tenkrát ještě jediným psem Alvínem a já jsem po sucharsku odfrčela na nějakou akcičku s grilovanými kuřátky a točeným pivem.

Alvín do té doby naprosto ignoroval, že má být tažným psem a na těch několika závodech, kam ho musher předtím vzal, si pobíhal zásadně vlastním tempem s naprosto nezúčastněným pohledem. Ovšem dogtrekking ho kupodivu nějak namotivoval, rozpomněl se na svou genetickou výbavu a rozhodl se, že mushera dotáhne do cíle v rekordním čase. Musher bohužel stejnou genetickou výbavou nedisponoval, proto musel neustále brzdit, což ho evidentně lehce vysilovalo.
Mně nejdříve začaly chodit nadšené smsky, o tom, že Alvín táhne a že je to úplně super. Od 35.kilometru zmizela formulka "je to super", ale jen se suše konstatovalo, že Alvín stále táhne a přibyla poznámka o drobné únavě. Kolem 50. kilometru bylo očividné, že musher už vůbec nechce, aby Alvín ještě kdy
v životě táhnul a slovo "únava" se změnilo na "vyčerpání".

Největší krize prvního dne zřejmě nastala na 63. kilometru, kdy se cesta stočila do lesa a když z něho Alvín po hodině a půl ostré chůze mushera vytáhnul, objevili se na stejném místě, ze kterého do lesa vcházeli. To bylo někdy kolem půlnoci. Od té doby začaly chodit smsky zmiňující se o možné smrti vysílením. Naši společní kamarádi na oslavě, kde jsem se o víkendu zdržovala, mě pobízeli, abych mushera vyzvala k ukončení trápení, ale všichni jsme stejně věděli, že by se raději do cíle doplazil téměř v bezvědomí, než aby vzdal. A tak jsme společně sledovali další přicházející smsky, které byly nudně monotónní, objevovalo se v nich totiž pouze slovo "umřu". Když přišla takováto třetí, rozhodla jsem se, že potřebuji víc informací a poslala jsem mu zpět zprávu z dotazem: "Kdy?". On odpověděl: "na 91.km". Doufala jsem, že se nechystá na 91.kilometru zemřít, ale že mu zřejmě zbývají 2 kilometry do cíle a přichází na řadu to zmiňované plazení se do cíle v bezvědomém stavu.
No, po dni a půl ho do cíle veselý a energií sršící Alvín skutečně dotáhl, musher se neplazil, ale došel po svých, i když našlapoval jen na hrany chodidel. Pozitivní a motivující zprávou bylo, že nedorazil úplně poslední, ale předposlední a že na něj v cíli čekali nejen pořadatelé, ale i několik závodníků, kteří do cíle přišli nebo přiběhli již předešlého dne.

Po dogtrekkingu musher další den prospal ve svém stanu v cíli závodu, doma pak několik dnů spal v obýváku v přízemí, protože do naší ložnice v patře zkrátka ani nechtěl zkoušet vylézt, slezlo mu několik nehtů na nohou a puchýře si léčil ještě dva týdny.
Pak ale bylo vše zapomenuto a už po dalším týdnu jsem začala být přemlouvána, abych s ním vyrazila na dogtrekking, protože se jedná o jedinečný a nenapodobitelný zážitek, kterého se mi jinde nedostane. Vybral 96 kilometrovou radost v Jeseníkách a oznámil mi, že všechny předešlé útrapy byly pouze chybami začátečníka, teď už se cítí být zkušeným harcovníkem schopným mě do krás a slastí dogtrekkingů zasvětit a navíc přišel na výbornou strategii. Stačí se prý první den prostě "kousnout" a ujít 80 kilometrů. Na druhý den mi jich pak zbyde pouhých 16 a " nějakých 16 kilometrů, to přece v pohodě dáš, ne... ?"

No, na organizovanou akci asi opravdu nejsem ten správný typ, ale nebylo možné odolat musherově náporu a tak jsem před dvěma lety absolvovala soukromý dogtrekking připravený na míru pro mě a několik kamarádů, kdy trasu vytyčil musher sám a po kterém slezly nehty na noze pro změnu mně. Ale o této akci bych ráda napsala samostatnou stať, tak někdy příště...

:

-)

Tajná znamení

Máte pocit, že můžete způsobit psí smečce nějakou újmu, když seberete šroubovák ležící už druhý den na zemi před vaší garáží ? Tak samozřejmě, pokud žijete s musherem........ 

Zmíněný červený šroubovák jsem sebrala po dvou dnech ze země dvora mumlajíc si něco o tom, že musher klidně překračuje pohozené nářadí a nesebere ho a nesebere a mrskla jsem s ním do garáže na pracovní ponk. Večer pak přišel s vyčítavým pohledem a šroubovák mi strčil před obličej: "Ty jsi ho sbírala ze země?" Přiznala jsem barvu a horečnatě přemýšlela, jestli jsem mu náhodou neulomila špičku nebo ho snad neuhranula ... "Mohla bys, prosím, příště nechat tento červený šroubovák tam, kde ho potkáš ? " Slíbila jsem na svou čest, že se ho už nikdy nedotknu a začala mushera podezřívat z nějakého podivně patologického vztahu k tomuto kousku nářadí. Vše mi ale bylo srozumitelně vysvětleno: v garáži jsou umístěny mrazáky a ty jsou potřeba operativně vypínat a zapínat podle toho, jestli je zrovna nutné maso pro psy zamrazovat nebo rozmrazovat. Špatně se to pamatuje (to snad chápeš, ne?), proto byl červený šroubovák vybrán jako označovač aktuálního stavu. Leží-li na zemi před garáží, mrazák je zapnut. Leží-li v garáži na ponku, mrazák je vypnut. Musher jde po dvoře, vidí šroubovák válet se na zemi a hned ví, že má jít vypout mrazák, aby měli pejsci následující den co žrát. Já, odporný aktivista, jsem šroubovák sebrala, způsobila tím chaos, musher šel po dvoře, neviděl nic, mrazák nevypnul, maso nerozmrzlo a včera byla celá smečka o hladu.

Takže já se kaji a plně si uvědomuji, že nemám svévolně zasahovat do ničeho, co by mohlo mít i jen v náznaku něco společného s chodem psí smečky. Proto teď stojím bezradná nad špinavými montérkami a mikinou na chodbě a ptám se: co může ta hromádka špinavého prádla na zemi proboha být za speciální znamení ?